Ve zprávách z prvé poloviny devatenáctého století se můžeme dočíst, že Tiefenbach (dnes Potočná, dříve osada Příchovice, nyní součást města Desná v Jizerských horách) se svými přírodními krásami a se svou vhodnou polohou, chráněn strmými kopci před drsnými a studenými větry, se mohl stát mezi vyhledávanými lázeňskými místy druhým Jeseníkem.
Letos si připomínáme 180. (rozuměj v r. 1994 - pozn. IC) výročí narozenin muže, který se o tuto dobrou pověst v tehdejších dobách zasloužil. Byl jím lékařJosef Schindler, který se narodil 29. července 1814 v Jablonci nad Nisou. Záhy opustil svou rodinu a byl vychováván svým strýcem farářem. Ten také vedl mladého Schindlera ke studiu.
Po absolvování šestitřídního gymnázia v Jičíně a po studiích na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde studoval chirurgii a farmacii, zahájil svoji lékařskou praxi v Dolním Polubném. V Polubném si získal jako lékař záhy dobrou pověst a dosáhl rozsáhlé praxe. Podle tehdejších zvyklostí vedl ve svém domě lékárnu a připravoval léky, které předepsal svým pacientům. Již během studií navštívil spolu s dalšími studenty a lékaři lázně Jeseník, kde přírodní léčitelVincenc Priessnitz dosahoval při léčení celé řady chorob svými vodoléčevnými postupy pozoruhodných výsledků, zejména pak u nemocí pohybového aparátu pacientů.
Mladý student Schindler se stal velikým obdivovatelem Priessnitze a pilně se učil nejen léčebné postupy, ale i jeho léčitelskou filosofii. Priessnitz vyžadoval velikou kázeň nejen od ošetřujícího personálu, ale i od pacientů. Kdo nebyl ochoten se bezvýhradně podřídit jeho příkazům v léčebném procesu, byl okamžitě bez ohledu na společenské postavení propuštěn. z této doby pravděpodobně pramení Schindlerovo životní moto: „Střídmost na těle, nenasytnost na duchu, to je jediná cesta k léčení lidí.“ Ačkoliv je tento poznatek stár téměř 150 let, je stále aktuální – a dnes snad víc než tehdy.
Schindlerův duch nenacházel v medicinské léčbě žádného uspokojení. Jako samostatně myslícímu muži, jako zanícenému pozorovateli přírody a přírodních zákonů vytvořila se v něm velmi brzy velká prázdnota a neustálá pochybnost o medicinských postupech. Tak se stalo,když přečetl první knížky o Priessnitzových metodách a ještě jednou navštívil Priessnitzův vodoléčebný ústav, že se zřekl na celý živout léčby medikamenty a stal se vodoléčitelem. Hned zpočátku praxe začal Schindler používat vodoléčebné metody, sprchování, střiky a vonné koupele s obyčejnou studenou vodou. Tento krok ho stál mnoho obětí a hořkých bojů. Nikdo ho nepochopil. Nemocní vynledávali jinou pomoc, přátelé si to vykládali jako nevyléčitelné pomatení, příbuzní mu činili nejtrpčí výčitky. Dlouhý čas takto bojoval s největšími protivenstvími, ale své přísaze zůstal věrný. Už nikdy nepředepsal žádný medikament.
Obrat k lepšímu nastal, když se mu podařilo vyléčit svého bývalého profesora. Profesor Jagsch ho navštívil, aby se dověděl od svého žáka, co soudí o jeho nemoci. Lékaři se už vzdali naděje. Schindlerova léčba byla úspěšná a pacienta vyléčil. Profesor Jagsch začal na fakultě i jinde chválit svého žáka a zachránce. Po studiích se mladý Schindler oženil s dcerou Ferdinanda Grusse, pláteníka a majitele velikého bělidla lnů v Potočné. Tady vybudoval vodoléčebné lázně, první tohoto druhu v Čechách. z bývalého bělidla v Potočné se stala ubytovna pro pacienty. Zimní měsíce využil Schindler pravidelně k tomu, aby rozšiřoval svoje vědomosti na pražských klinikách. Vodoléčebný ústav v Potočné vzkvétal pod obezřetným vedením svého zakladatele, těšil se vynikajícímu věhlasu a byl hojně navštěvován. Potočná se měla stát obdobou v té době již známého Gräfenberku (lázní Jeseník).
V lázních vládl tehdy čilý společenský ruch. Krásně o něm píše písmák Věnceslav Metelka z Pasek nad Jizerou ve svých „Pamětech“(sloužily V.Raisovi jako přímá inspirace pro jeho román Zapadlí vlastenci). Metelka popisuje v kapitole "Bál v Potočníku" život honorace v lázních kolem roku 1843. Počet pacientů se pohyboval kolem 50–60 osob na rok.
Okolo lázní postupně vytvořil nádherný park, nazvaný Magdalenin. Kromě toho pro procházky pacientů nechal upravit cestičky v blízkém i vzdálenějším okolí parku. V místech pěkných výhledů dal postavit altánky, které sloužily k částečnému odpočinku, případně občerstvení. Všechna vyhlídková místa dostala poetická jména, která však léty upadla v zapomenutí.
Josef Schindler, kterého pro jeho studia na Karlově univerzitě pacienti nazývali doktorem, ve skutečnosti tento titul neměl. Dle sdělení z Ústavu dějin univerzity Karlovy se za děkana L. Schirmera stal 18.března 1836 patronem chirurgie, což byl titul, který lékařská fakulta udělovala absolventům kursu chirurgie. Přesto si titul doktora svým životním zaměřením plně zasloužil. Medicínu snad nemohl dostudovat pro nedostatek finančních prostředků.
Pocházel ze smíšeného německo-českého manželství. Otec Alois Schindler byl mydlář, pocházel z klatovského okresu, matka Anna Nečásková pocházela z Vysokého nad Jizerou. Jablonečtí radní nechali při příležitosti stého výročí jeho narozenin umístit na rodný dům pamětní desku, která se bohužel nezachovala, existuje jen její fotografie.
Po smrti Vincence Priessnitze převzal na žádost vdovy a lázeňské komise Schindler vedení tehdy světoznámých lázní Jeseník, a vedením lázní v Potočné pověřil mladého smržovského doktora medicíny Hartwiga Weisskopfa. Tomu se však nedařilo,a tak Schindler lázně zrušil, budovy i pozemky prodal sklářskému podnikateli Ferdinandu Ungrovi z Hodkovic. k prodeji došlo v roce 1858 a nový majitel dal ihned vodoléčebné lázně přestavět na provozy vyrábějící broušené sklo a drobné bižuterní a spotřební předměty. Po jeho smrti v roce 1893 koupil velkou pozůstalost na území někdejšího Magdalenina parku Josef Riedel mladší a nechal zde postavit rodinnou vilu a kolem ní obnovit park. Jeho části se zachovaly dodnes. V prostoru, kde kdysi stávaly lázně, bylo vybudováno sídliště, škola a sportovní hřiště. Městský úřad v Desné v Jizerských horách hodlá umístit pamětní desku Josefu Schindlerovi na budově školy, která stojí v místech bývalých lázní. Josef Schindler zemřel 8.3.1890 v Lázních Jeseník.
autoři: Ladislav Žák, Vítězslav Mazura
