Dne 22. července 1875 se narodil v Jeseníku, tehdejším Frývaldově, v rodině židovských obchodníků a právníků Richard Werner. Vystudoval ve Vídni lékařskou fakultu, promoval zde 7. července 1899 a v letech 1900 až 1901 odsloužil vojenskou prezenční službu v posádkové nemocnici v Brně. Pietní vzpomínka německých krajanů zveřejněná loni, k nesprávně uvedenému výročí jeho smrti, si vyžaduje doplnění některými podstatnými údaji o jeho práci a hlavně o konci jeho života.
Po návratu do civilního života roku 1901 si prohloubil Werner své lékařské znalosti v oboru gynekologie a kožního lékařství ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zanedlouho však přešel na obor, který mu měl přinést náplň jeho vědeckého i léčebného úsilí, a to do Heidelberku zprvu na kliniku, vedenou prof. Vincencem Czernym, a pak do takzvané Samaritní nemocnice, rovněž vedené prof. Czernym, jehož asistentem se stal už jako docent (po habilitaci r. 1906), a pak jako profesor (od r. 1912).
Od roku 1902 vycházely v poměrně krátkých časových intervalech Wernerovy vědecké práce v předních odborných časopisech. Šlo zprvu o experimentální studie laboratorní, a pak o klinická sledování ozařovaných pacientů. Při tom už se propracovával i k výzkumu podstaty zhoubného bujení, sledoval výskyt nádorů statisticky i z širšího metodického přístupu. Byl spoluzakladatelem časopisu „Strahlentherapie“ ve významném nakladatelstvíUrban und Schwarzenberg v Berlíně a ve Vídni.
Za první světové války působil jako chirurg v záložní vojenské nemocnici v Moravské Ostravě, kde pomocí nově získaného rentgenového přístroje provedl tisíce vyšetření. Roku 1916 se však vrátil do Heidelberku jako nástupce prof. Czerneho v Samaritní nemocnici a pokračoval ve své výzkumné i léčebné činnosti na úseku ozařování zhoubných nádorů. Jeho práce, známá z četných publikací, mu přinesla opětovně vysoké uznání vědecké veřejnosti. Roku 1927 předsedal jako hlavní pořadatel 18. rentgenologickému kongresu ve Wiesbadenu, byl předsedou ústředního výboru pro výzkum rakoviny v Německu, dopisujícím členem argentinské společnosti pro tento výzkum, zasedal v představenstvu německé rentgenologické společnosti a pracoval na příspěvcích do učebnic na úseku terapie záření. Počátek třicátých let znamenal zřejmě vrchol jeho výzkumné práce v oboru léčby zhoubných nádorů.
Přišel však rok 1933 a po nástupu nacismu a antisemitismu hrozil Wernerovi konec jeho působení v Německu. Byl ještě československým státním občanem a začátkem prosince 1933 si požádal o místo ředitele „Domu útěchy“ v Brně, přední nemocnice pro léčení zhoubných nádorů u nás. Ze žadatelů byl bezesporu nejerudovanější, s největšími zkušenostmi a největším počtem (celkem 116) vědeckých publikací, „zcela originálních, většinou s vlastními metodami experimentálními“, jak píše ve svém hodnocení žadatelůdr. J. Kabelík. Prof. Werner je tudíž dr. Kabelíkem i dr. J. Petříkem mezi žadateli zařazen na první místo jako odborník po všech stránkách, “jak z hlediska léčebného, tak organizátorského”. Jeho konkurenti byli uvedeni v tomto pořadí: gynekolog dr. Špaček, chirurg dr. Rudofský, chirurg-rentgenolog dr. Špindrich a gynekolog-radioterapeut dr. Matoušek. Werner slíbil, že do roka ovládne ještě lépe češtinu tak, aby se mohl nejen dorozumět s personálem a pacienty, ale aby se taky mohl účastnit života vědeckého a vychovávat dorost a nástupce. Závěr řízení z 22. prosince 1933 vyzněl tedy jednoznačně pro Wernerovo přijetí za ředitele „Domu útěchy“. Z ostatních čtyř žadatelů přicházel v úvahu jedině gynekolog dr. Špaček, kdyby snad Werner odstoupil, jak uvádí ve svém vyjádření dr. Josef Petřík. Jednání se sice poněkud vleklo, snad pro hodnocené odbornosti chirurgicko-radiologické, ale ještě začátkem roku 1934 dr. J. Kabelík poukazuje na to, že přednost Wernerova je nesporná a jeho nepřijetí by “vyvolalo světovou pozornost”.
Čteme-li dnes Wernerovy vědecké práce, které jsou nám dostupné, překvapuje nás nejen široký vědecký přístup k tematice, ale i perspektivní pohled na řešené problémy. Dovolíme si na tomto místě jen stručně poukázat na jejich obsah. Jsou tu podrobné popisy pokusů na zvířatech, u nichž byl sledován růst, regenerace a buněčné změny po vlivu éteru na různé epitelové tkáně, následující pokusy na zvířatech s ozářením tkání radiem za přídatného použití lecitinu, sledování ozářených tkání případně s přechodem v nádory zhoubné. Pak následují pokusy kombinací rentgenového ozáření některými léky, hlavně cholinem a selenem, nejdříve na králících a myších, pak teprve roku 1907 první aplikace u lidí. Ze 74 infaustních pacientů dosáhlo 43 zlepšení, ale někdy došlo i ke zhoršení stavu, což důsledně a poctivě Werner dokumentuje.
Léčba zhoubných nádorů zářením byla zřejmě hlavním posláním Wernerovy vědecké činnosti. Podrobně sledoval účinek záření na kůži a na nádory přeložené před dutinu břišní, což byl v této době postup neobvyklý. Už roku 1913 referoval podrobně na 4. mezinárodním kongresu pro fyzioterapii v Berlíně o ozařování 3. 500 nemocných za více než šest let při aplikaci rentgenu, radia, thoria X nitrožilně a u 171 těžkých neoperovatelných stavů připojil sloučeniny cholinu, přičemž u 12% zaznamenal zlepšení, u ostatních nezaznamenal efekt, ale taky žádné zhoršení. A tak o obdivuhodné vědecké úrovni Wernerovy práce nemůže být ani dnes sebemenší pochyby.
Roku 1934 tedy nastoupil prof. Werner na místo ředitele „Domu útěchy“ v Brně. A ještě roku 1935 mu k 60. narozeninám blahopřála redakce časopisu „Strahlentherapie“, vyzdvihla jeho zásluhy a děkovala mu za spolupráci. Přes všechnu odbornost a korektnost v řízení a pak při práci neušla celá věc později určitým nacionalisticky a snad i antisemiticky zaměřeným invektivám v českém místním tisku.
Přišel však rok 1939, okupace Československa a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Dr. Werner ve věku 64 let musel opustit místo ředitele „Domu útěchy“. Žil dále v Brně. Vylíčení závěru jeho života můžeme teď doplnit údaji, které zatím nebyly uvedeny v německých vzpomínkách.
Dne 28. ledna 1942 byl jako vězeň č. 628 s dalšími tisíci vězni odvezen do Terezína. Tam žil se sestrou v ghettu, v tzv. vrchlabských kasárnách (kde byla taky nemocnice) E VI, na pokoji č. 71. Zde zemřel údajně přirozenou smrtí – pokud v tomto prostředí ještě bylo něco přirozeného – dne 8. února 1945 v 1, 15 v noci. Pitevní nález z následujícího dne uzavírá diagnózu jako myopathia cordis, odema universale, hydrothorax (chorobu srdečního svalu s rozsáhlými otoky a výpotkem v hrudníku) a arteriosklerózou. Jako bezprostřední příčina smrti je ještě uveden infarkt. Nezachovala se žádná pozůstalost, ba ani písemná vzpomínka, která by se ho dotýkala.
Tak skončil život tohoto jesenického rodáka, nesporně významné osobnosti i v historii moravské medicíny a nechť alespoň tato naše slova připomenou jej jak při příležitosti stodvacátého výročí narození, tak skutečného padesátého výročí jeho smrti.
autor: E. Wondrák
Přetištěno z 69. svazku Severní Moravy
