Paní Bohumilu Tinzovou není třeba dlouze představovat, od roku 1996 působila jako vedoucí Státního okresního archivu Jeseník, podílela se na celé řadě publikací, které mapovaly historii Jesenicka. Viděli jsme ji v televizních pořadech, četli jsme její články, poslouchali poutavé přednášky. Ovšem čas nikdo nezastaví a také tato šarmantní dáma má nárok na zasloužený odpočinek. Nebyla by to však ona, kdyby nespřádala plány na množství aktivit, které chce v seniorském věku stihnout.
Jste rodačkou z Jedlí na Zábřežsku. Jak se stalo, že jste zakotvila právě v Jeseníku?
Když jsem na konci studia historie na Univerzitě Palackého v Olomouci hledala uplatnění, posunul mě osud do okresního archivu v Šumperku, kde hledali zástup za kolegyni na mateřské. Byl to trochu paradox, vždycky jsem tvrdila, že jediné, co nechci po škole dělat, je archivařina. Když potom v roce 1995 vypisovali výběrové řízení na ředitele nově zakládaného jesenického archivu, vybídl mě můj šéf, ať se přihlásím. Byla jsem v té době na rodičovské dovolené a rozhodnutí to nebylo jednoduché: malé dítě, zcela neznámé prostředí bez přátel, žádné zkušenosti s řízením čehokoliv. Ale cítila jsem, že potřebuji změnu. Nu, a jsem v Jeseníku více než čtvrt století.
V roce 1996 jste stála u zrodu jesenického archivu. Jak se změnil jesenický archiv za dobu vašeho působení?
Začátky byly neskutečně těžké. Rekonstrukce budovy na Tovární ulici pro potřeby archivu neprobíhala tak, jak by měla. Neměli jsme žádné vybavení a nově vzniklý okres Jeseník, který byl tehdy naším zřizovatelem, zrovna financemi neoplýval. Ohlédnu-li se zpět, bylo to náročné pro nás všechny a po všech stránkách. Ale zvládli jsme to a archiv už na podzim 1996 začal fungovat pro veřejnost. Zahájili jsme průzkum spisoven všech dohlížených institucí, dovezli první svozy ze skartací a vyřizovali tehdy spoustu úředních žádostí v restitučních a státoobčanských záležitostech. Také jsme navazovali kontakty a spolupráci nejen v rámci okresu, ale též za hranicemi, především v Německu. Značnou část našich sil vyčerpávaly neustálé dohady o nápravu stavebních problémů.
V srpnu roku 2002 byl náš archiv po zrušení okresního úřadu začleněn do Zemského archivu v Opavě, což pro nás znamenalo velké materiální zlepšení. Proběhla řada rozsáhlých oprav a dovybavení archivu Troufám si říci, že svému nástupci odevzdám archiv ve velmi dobré formě. Státní okresní archiv Jeseník je v současnosti paměťovou institucí s dobrou pověstí. Co se změnilo nejvíc? Způsob práce archiváře – nastoupila digitalizace, využívání elektronických systémů v takřka všech oblastech naší práce.
Než začal okresní archiv fungovat, bylo třeba z okresních archivů v Šumperku a Bruntále navozit během krátké doby zhruba 875 běžných metrů archiválií. Jak jste to tehdy zvládli?
Od října 1995 jsme s kolegy v Šumperku připravovali stěhování a od dubna 1996 se pak vybavovala zkolaudovaná budova v Jeseníku. Byli jsme tři stálí zaměstnanci – já, těhotná kolegyně, důchodce – a dva brigádníci na stěhování. Na samotné stěhování ze Šumperka jsme nakonec měli necelých čtrnáct dnů, protože po zahájení rekonstrukce šumperského archivu bychom již nic neodvezli. Nešlo jen o vlastní stěhování, stejně důležité bylo materiál v Jeseníku zkontrolovat a uložit. Pak jsme dovezli asi na dvou nákladních autech archiválie z bruntálského archivu, respektive z jeho pobočky v krnovské synagoze. Nutno říci, že bez ochotné pomoci kolegů z obou archivů bychom to nikdy nezvládli.
Po prvních letech konsolidace nové instituce jste nemalým podílem přispěli k uspořádání oslav 200 let od narození Vincenze Priessnitze a také realizaci stálé expozice na počest tohoto velikána. Jak vzpomínáte na toto období?
To byla moc hezká doba. Tehdy již fungovala velmi dobrá spolupráce s Vlastivědným muzeem Jesenicka, především s jeho ředitelem Zdeňkem Brachtlem, s nímž jsme celou expozici v rodném domě Vincenze Priessnitze zpracovali, a po Zdeňkově smrti s jeho dcerou Michaelou, nyní Neubauerovou, naší archivní kolegyní. Bylo to neskutečně přínosné období, v němž jsem se seznámila s řadou skvělých lidí. Především s Milošem Kočkou, který byl od počátku hybatelem celých oslav v rámci UNESCO, nebo s Herbertem Reineltem, čestným předsedou Moravskoslezského sudetského horského spolku (MSSGV) založeného roku 1881 v Jeseníku. Začala jsem více publikovat, do archivu v tomto směru přibyla velká posila v osobě Květoslava Growky, s muzeem jsme začali vydávat vlastivědný sborník Jesenicko a pořádat svatováclavská setkání.
V okresním archivu jste strávila 26 let. V dnešní době již není úplně běžné vydržet v jedné instituci tak dlouho. Máte nějaký recept, jak na to?
Tady chci dodat, že celkově jsem v archivu prožila 40 let. Máte patrně pravdu, ale pro naši generaci nejde o nic výjimečného, prostě jsme (většinou) takoví věrní psi. Navíc mě práce archiváře vždycky bavila – je tak rozmanitá a mnohdy objevná. Jistě, měla jsem krize, kdy jsem si říkala, že jsem měla být zahradníkem, trávit celé dny na čerstvém vzduchu a pěstovat květiny. To, když se začaly projevovat tendence udělat z archivu správní úřad se vším všudy. Najednou nebylo dost času na onu kreativní práci, na publikační činnost, výstavy, přednášky, na samotnou archivní práci. Přibývalo byrokracie, prioritou se stala digitalizace a elektronizace, z archivářů se během let stali státní úředníci. To nechci, takovéto práci nerozumím a vlastně ji ani nechci dělat. Vidím to tak, že je nejvyšší čas odejít.
Bádáním v archivu jste strávila velké množství času. Co jste se za tu dobu dozvěděla o nás, obyvatelích Jesenicka? Jaké stopy na nás historie zanechala?
Archivář má, pokud je tvořivý, obrovskou výhodu oproti ostatním badatelům – je pomyslnou „žábou na prameni“, protože má po ruce prameny k historii dané oblasti, v tomto případě Jesenicka. Než jsem přišla do Jeseníku, měla jsem o zdejších regionálních dějinách jen povšechné povědomí. Ať jsem sáhla kamkoliv, vždy se objevilo zajímavé, v mnoha případech nezpracované téma, osobnosti či události, o nichž současní obyvatelé nevěděli nic nebo jen velmi málo.
Jesenicko, jako součást Slezska, je historicky velmi specifickým krajem. Regionem přicházení a odcházení, krajem proboleným neštěstími mnoha generací. I já jsem potřebovala nejprve najít cestu k pochopení všech těch dějinných zvratů obzvlášť dvacátého století. Poznat konkrétní příběhy lidí, kteří zde žili před námi. Od té doby se stále snažím nacházet v historii Jesenicka především pozitivní odkazy dřívějších obyvatel, ať již šlo o Němce, Čechy či třeba Židy nebo Řeky. Náš kraj vždy byl a je takovým národnostním kotlem, kde se z podstaty různých entit vždy znovu a znovu rodí základ nové společnosti. K tomu zde lidé potřebovali sílu, houževnatost a mnohdy až umanutost. Nikdy zde život nebyl snadný – a nikdy nebude! Ani jesenická příroda nedává lidem nic zadarmo, snad jen krásu a vůni.
V roce 1996 zde bylo pár vlastivědců, kteří tlačili káru odkrývání historie před rokem 1945: nedostižný Rudolf Zuber právě tehdy navždy odešel, již zmínění Miloš Kočka a Zdeněk Brachtl, můj pozdější kolega Květoslav Growka, Vítězslav Mazura a pár dalších. Navíc zájem o poznání lidí a kraje, v němž novodobí obyvatelé žili, jsem zde tehdy moc necítila. Bylo pro mě místy až nepochopitelné, proč se stále hrabeme v té „německé“ minulosti. Dnes, chvála Bohu, jsme již o hodně dál a mě nejvíc těší, že zde vyrostly nové generace mladých badatelů, psavců nebo třeba jen zájemců o poznání historie domu, obce, v nichž žijí. Takové množství vlastivědných publikací nebo beletrie, které v posledních letech vychází a které lidi čtou, je podle mě jedním z důkazů, že jsme tu zapustili kořeny, že zde máme svoje doma. Nebo si jen vezměme tu spoustu dělných, šikovných lidí, jež u nás podnikají a tvoří, to je pro mne také podstatou víry v další rozkvět Jesenicka. Také zdejší občanská společnost nabírá na síle a vidím v ní velký potenciál. Inu, jeseničtí obyvatelé se nikdy nemohli spoléhat jen na pomoc jakékoliv vrchnosti, byli a jsou znovu schopni pomoci sobě i svému kraji sami.
Jaký je podle vás vztah dnešních mladých lidí k historii? Jsou schopni k vám přijít a hodiny bádat v archivu nebo to už pro ně v dnešní digitální době není?
Tady se rozhodně nesmí zobecňovat. O těch, které historický příběh Jesenicka přitahuje, jsem již mluvila. Ti jsou schopni a ochotni bádat do padnutí. Pravdou je, že nemusí mnohdy přímo do archivu, protože Digitální archiv Zemského archivu v Opavě obsahuje mj. i statisíce digitálních archiválií z našeho archivu. V řadě oblastí svého zájmu tak mohou studovat z pohodlí obýváku. Pravdou je, že badatelských návštěv v našem archivu s digitalizací zřetelně ubylo, ale stále jsou jedinci, kteří u nás opakovaně vysedávají.
Na druhou stranu je nutno přiznat, že mladí lidé dnes tíhnou spíše k technickému vzdělání a celkově humanitní obory včetně historie nejsou zrovna v kurzu. Natož regionální historie, která si ve zdejších školách stále nemůže najít větší prostor. Určitě tu schází učitelské osobnosti, jakou byl skvělý a studenty oblíbený Tomáš Knopp, který prostor pro vlastivědu vždy dokázal najít. My se s jesenickým muzeem snažíme vytvářet podhoubí pro tuto, z našeho pohledu důležitou, složku výuky neustále přiživovat: přednáškami a především sborníky Jesenicko nebo sborníky na určité téma vzešlými ze svatováclavských setkání. Právě žáci a studenti jesenických škol jsou jednou z našich cílových skupin. Takže uvidíme, já jsem stále optimista.
Jaký byl váš vztah k historii, když jste byla mladá? Měla jste nastartován život tímto směrem nebo jste si představovala úplně něco jiného?
Z toho, že jsem nechtěla být archivářkou, jsem se už vyznala. Nejprve jsem se chtěla stát egyptoložkou. Na školu ve Štítech totiž pravidelně zajížděl tamní rodák, věhlasný egyptolog Miroslav Verner, který mi svými přednáškami učaroval. Obor se ale tehdy studoval jen v Praze. Zájemců byly mraky, ale na školu brali tak pět studentů. Novým vysněným povoláním pak byla učitelka dějepisu a češtiny. Naštěstí mě z toho snu včas probudila moje skvělá kantorka dějepisu na gymnáziu v Zábřehu – díky Ti, Věrko, dnes bych byla zcela jistě klientkou nějakého psychiatrického zařízení. Zájem o historii mi ale zůstal a nakonec jsem přišla na chuť i tomu archivnictví.
Podílela jste se na celé řadě publikací, z jaké jste měla vy osobně největší radost?
Mám radost a pocit dobré práce nad každou z nich, jsou to takové moje literární děti. Asi nejraději ale vzpomínám na spolupráci celé řady autorů pod vedením Tomáše Knoppa na Čítance z Jesenicka vydané v roce 2001. Tomáš z nás všech dokázal na kamarádské vlně vyždímat to nejlepší, dodržovat termíny a udržet nás jako tým v pohodě. Na výsledku to bylo poznat: čtivá i hravá publikace plná zajímavostí o Jesenicku určená především dětem a mládeži. Už se těším, až z ní budu číst své vnučce Josefínce.
V roce 2011 jste napsala knihu Tajemství slezské kuchyně, ve které jste představila veřejnosti staré slezské recepty. Připravujete si doma některé z knižních receptů?
Jé je, to je už taky historie! Ke sbírání starých receptů jsem se dostala přes studium lidové kultury zdejších Slezanů před rokem 1945. Moc mě to bavilo, kniha vyšla ve dvou vydáních a byla prakticky ihned rozebrána. Jen se mi tehdy moc nepodařil hlavní záměr vrátit některá z jídel do zdejších restaurací. Možná vyšla příliš brzy, dnes je tento trend na vzestupu. Takže stačí sehnat peníze na nové vydání...
Moje rodina si oblíbila pár receptů. Jednoznačně vedou slezské čtvercové koláče – máslová kalorická bomba z kynutého těsta plněná vším, co máme rádi: tvarohem, povidly či mákem. Z masových jídel vařím nejčastěji vepřové na hruškách nebo Slezské království nebeské z uzeného a ovocných křížal. Moc mi chutná i slezský čočkový salát se sušenými švestkami – s opečenou klobáskou skvělá večeře. A také je tu řada speciálních polévek: postní z kvasu, jarní bylinková nebo třeba vánoční pivní polévka. Ta se tu prokazatelně vařila již v 17. století.
Podílela jste se také na záchraně plodiny zvané citróny severu. Přiblížíte nám, o co se jednalo?
Tento projekt opět souvisel se sběrem receptů. Narazila jsem na množství návodů na zpracování sladkých jeřabin a zásluhou mých přátel v Německu se dopracovala k informaci o tom, že Sladkoplodý jeřáb moravský byl vyšlechtěn v Ostružné a Petříkově někdy v první polovině 19. století. Náš spolek Eberesche (v místním nářečí jeřabina) se spojil s pomology zabývajícími se původními ovocnými regionálními odrůdami a pak byl již jen krůček k vydání publikace Moravský sladkoplodý jeřáb. Z Ostružné do světa. Radim Lokoč a Ondřej Dovala naroubovali několik desítek stromků, vysadili jsme dvě aleje – bohužel ze zakoupených roubovanců, u kterých jsme až při první úrodě zjistili, že nám prodali plané, tj. ptačí jeřáby. Tato chyba již napravit nelze, protože tak staré stromky nelze přeroubovat. Přesto nás může těšit, že jsme nastartovali velký a do dneška trvající zájem o toto ovoce.
Vloni jsem sklidila první úrodu z mého vlastního jeřábu a znovu jsem ucítila na jazyku tu lahodu zavařených jeřabin s hruškami, jak si je pamatuji z dětství. Taky jsem je usušené a pak namočené v cukerném roztoku znovu usušila a používám je místo rozinek do koláčů a buchet. Zkuste to, jeřabiny obsahují několikanásobně více vitamínu C než ony citróny, a navíc u nich nedochází tepelnou úpravou ke ztrátě vitamínu, takže název citróny severu je zcela opodstatněný.
Jesenicko je v mnoha aspektech jedinečným regionem. V čem učaroval vám?
Nejprve jsem již od dětství poznávala naše hory: Jeseníky, Králický Sněžník a Rychleby. Dodnes je mám v srdci jako nejmilejší kopce, i když jsem poznala Tatry, Roháče, obě Fatry nebo Alpy, Julské Alpy a Dolomity, Durmitor či Fagaraš (už na to nevypadám, ale je to tak, vyšplhala jsem i na Triglav). Nyní je to můj domov, ale již při prvních výpravách jsem cítila, jak se mi naše pohoří se stovkami pramínků úžasné vody, s nádhernými loukami a tajemnými lesy uvnitř zasekly drápkem – zůstanou tam napořád! A po příchodu na Jesenicko jsem poznala takovou spoustu úžasných lidí, kteří kromě své práce dělají mnoho navíc, aby se nám tu všem dobře žilo. Ať se věnují opravám památek včetně desítek pramenů nebo vrací původní charakter a krásu okolní krajině. Říkám jim „Léčitelé“, protože s krajinou uzdravují i duše lidí, co v ní žijí. Každým rokem jich přibývá a já jsem hrdá na to, že jsem v tom s nimi.
Jste jedním ze správců Knoppova pramene, který se nachází na Fučíku. Jste tak jedním ze tří desítek dobrovolníků, kteří se na Jesenicku starají o památky. Vy máte k prameni také velmi osobní vazbu. Co vás napadne, když se u něj zastavíte a rozhlédnete se do krajiny?
O Tomovi Knoppovi jsem již mluvila, byl to vzácný člověk a skvělý kamarád. Děkuji Bohu za to, že svedl naše cesty dohromady. Když po jeho nečekané smrti vznikl pramen na jeho památku, bylo pro nás s dalšími kamarády a jeho ženou Evou jasnou volbou stát se správci pramene.
Chodila jsem tam se svým psem Edou na procházky, vzpomínala na Toma a jeho jezevčíka Mufa, ale taky se kochala tím výhledem z Fučíku do jesenické kotliny a na protější kopce. Když na jaře louka rozkvete tisícem pampelišek, je to ráj v Jeseníku. Jak říkali zdejší obyvatelé: „Koho Pán Bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníkách“.
Mnoho lidí říká během života, že si na některé věci najdou čas, až budou jednou v důchodu. Máte také něco takového, na co se už dlouho těšíte?
No jé je, těch plánů mám jako každý před odchodem do penze celou řadu. Psát o tom, co mě baví a na co nebyl při práci čas, věnovat se rodině, vnučce a přátelům, které jsem zanedbávala, užít si na své zahradě nejen hektické práce boje proti plevelu, ale i odpočinek s knihou a něčím dobrým, cestovat a zase chodit po horách. A nejvíc se těším na to, že nebudu muset vstávat v šest hodin – ranní ptáče ze mne ani přibývající léta nevychovala.
Jste aktivní dámou, která se desítky let podílela na kulturní činnosti, spolupracovala s místními spolky, zajímala se o rozvoj města. Budete chtít v těchto aktivitách nadále pokračovat?
Zcela určitě ano, nehodlám se vzdát činností, které mi přinášejí do života radost a příjemná setkávání. Jen mám trochu obavy, jak to všechno v penzi skloubím dohromady.
Chtěla byste něco vzkázat obyvatelům našeho města?
Milí Jeseničtí, mějte rádi svoje město. Jeseník je úžasné místo k žití, ať již okolní přírodou, klidem a pohodou z ní vyzařující, tak tím, jak se rozvíjí do krásy. Pravda, dostal pár ran necitlivou panelovou výstavbou, ale v posledních letech zase roste jeho atraktivita. Mám čím dál silnější pocit, že zde tak nějak táhneme za jeden provaz víc než v jiných místech.
Tak ať se nám v Jeseníku žije čím dál lépe.
Za rozhovor děkuje Jan Mrosek
Chcete se o Bohumile Tinzové dozvědět více? Podívejte se zde:
