Pavel Horák s kolegou Filipem Herzou z Akademie věd ČR v posledních dvou letech poznávali Jesenicko, a to především prostřednictvím tématu pramenů a pramenářství. Zjištěné poznatky zpracovávají v jedné z kapitol v připravované publikaci o nových trendech ve výzkumu kulturního a přírodního dědictví na příkladu bývalých Sudet. Co se o nás dozvěděli? Jak vnímají Jesenicko? O tom jsme si povídali v našem rozhovoru.
Pánové, o Jesenicku i dalších oblastech Sudet se mluví jako o vykořeněném území. Jak vnímáte v tom Jesenicko vy, kteří jste jej mohli dva roky pozorovat?
FH: Ta nálepka se stále používá pro popis oblasti tzv. Sudet. Při bližším zkoumání se ale ukazuje, že někdejší Sudety jsou ohromně rozmanité, a že někde je to právě naopak. Na Jesenicku jsme narazili na spoustu lokálních patriotů. Je pravda, že jsme šli cíleně za lidmi, kteří se tu v něčem angažují, takže naše vnímání může být zkreslené. Když to ale srovnám s tím, co jsem viděl jinde, pořád mi z toho vychází, že lidé tu mají velmi pevný vztah k místu, kde žijí, a že se o region snaží intenzivně pečovat. Je vidět, že to tu máte rádi! Však se přece tady u vás říká, že „Koho Bůh miluje, tomu dovolil žít v Jeseníkách“.
PH: Ano, ten jesenický lokální patriotismus by opravdu mohl být dán za příklad i jiným regionům a krajům. Například středočeská města a městečka do určité míry vypadají jako jeden velký hotel, kam lidé odjíždí z pražských kanceláří přespávat a nestačí kvůli tomu vnímat, co se kolem nich děje. Možná, že spíš to jsou ta místa vykořenění.
Když jste Jesenicko poznali, bylo takové, jak jste očekávali, nebo bylo v mnohém jiné?
PH: Já jsem Jesenicko poznal už před lety díky známosti, kterou jsem tu měl. Už tehdy mi to tu učarovalo. Asi i tím, jak je to prostě trochu mimo, na okraji za horami.
FH: Jeseníky byly pro mě velká neznámá. V okruhu mých přátel se o Jeseníkách, a především Rychlebských horách, mluvilo jako o poslední divočině v ČR. To byl i důvod, proč mě to sem tolik táhlo. Na internetu jsem zaznamenal aktivity festivalu Im Zentrum a místních Brontosaurů. Netušil jsem ale, že zajímavých a inspirativních lidí, kteří dělají něco pro druhé a pro své okolí, tu bude ještě daleko víc.
Přes dvacet let funguje na Jesenicku Program správců drobných památek. Jak přispívá k propojení obyvatel s regionem?
PH: Náš dojem je, že program funguje. Z našeho výzkumu vyplývá, že člověk získává vztah k nějakému místu nebo regionu tím, že tam něco prožije. Z tohoto hlediska program takovouto vizi naplňuje.
FH: Samozřejmě tu je skupina lidí, která se pramenům věnuje intenzivně, ale je vidět, že téma rezonuje i mezi místními, kteří se v péči o prameny osobně neangažují. Vidíme, že lidé vnímají místní prameny jako něco opravdu unikátního, co jinde není.
PH: Další potenciál vidíme například ve větším zapojení studentů středních a základních škol, kteří mohou k pramenům přivést své rodiče a z nich se pak třeba můžou stát noví správci či patroni dosud nepečovaných míst. Z rozhovorů v místních školách vyplynulo, že se nápad líbí i zdejším učitelům a že se kultivaci lokálního patriotismu sami intenzivně věnují.
FH: A potenciál je samozřejmě také v turismu, respektive v budování širší komunity přátel Jeseníku, kteří se sem třeba budou rádi pravidelně vracet. Jesenické prameny a lázně zkrátka táhnou i lidi odjinud, a to je pro region také důležité. Takový udržitelný kultivovaný turismus.
Za poslední dva roky jste absolvovali 28 rozhovorů. Byla mezi nimi také jména jako Lukáš Abt, Tomáš Hradil, Jiří Glabazňa nebo Ondřej Truneček. Jaký přínos mají tyto osobnosti pro rozvoj tématu pramenů?
FH: Aktivity každého z nich jsou svým způsobem zásadní. Každý z nich to pojímá trochu jinak, ale vidíme, že se mezi sebou na spoustě věcí shodnou, zejména na důležitosti posilování vztahu lidí k přírodě i regionu.
PH: V našem výzkumu nám vychází, jak krátkozraké je přemýšlet o dědictví v kategoriích „přírodní“ versus „kulturní“. Jesenické prameny jsou oboje, resp. jsou výsledkem dialogu mezi přírodou a lidskou činností. Zároveň se prostřednictvím aktivit pramenářů znovu objevují zapomenuté historické příběhy, které mají potenciál inspirovat nás v současnosti, možná nás i nějakým způsobem léčit, jak tvrdí někteří z nich. Pro některé má péče o prameny a krajinu i hlubší duchovní rozměr, což může oslovit celou řadu lidí, kteří třeba uvažují o nějaké ekologické spiritualitě.
Od roku 2018 funguje Rada pramenů, neformální sdružení majitelů památek a zástupců odborné veřejnosti. V posledních letech vytvořili web mapující jesenické prameny, pořádají Den pramenů, přednášky ve školách a další aktivity. Jak vnímáte roli této instituce?
PH: Když jsme zjistili, že existuje Rada pramenů, přišlo nám to jako extrémně zajímavé, a to nejen jejím posláním, ale i formou a způsobem, jakým funguje. Jde totiž o velmi různé subjekty, pro které nemusí vždy být jednoduché najít společnou řeč a zároveň dodržet všechny právní a jiné limity, vyplývající z různé povahy těchto institucí. Ukázalo se nám, jak důležité jsou neformální dohody a vůle všech zúčastněných táhnout za jeden provaz.
FH: Jinak samotná činnost Rady je podle nás zajímavě organizovaná a dobře konvenuje s vizí lokálního patriotismu, který řada místních prosazuje. Z odborného hlediska se ukazuje, že je to krok správným směrem, pokud chce člověk budovat vztah místních k Jesenicku a zamezit tak vylidňování regionu.
Co si z Jesenicka odnášíte? Na co budete vzpomínat?
PH: Fascinuje mě zapálenost místních a jejich pozitivní energie, s jakou se angažují v aktivitách péče o místo, kde žijí, a to i když se nejedná o vlastní majetek.
FH: Také vzpomínám na úžasné lidi s velkým zápalem pro věc, se kterými byla radost spolupracovat. Vnímám v tom i komunitní rozměr celé věci, protože starat se o okolí je svým způsobem i péče o komunitu, stejně jako i péče o sebe – a to je v dnešní nelehké době velmi důležité.
Za rozhovor děkuje Jan Mrosek
