Kdo by někdy v životě nesáňkoval? Sáňkování ale není jen zábava pro malé děti nebo pro Gustava Anděla ve filmu Anděl na horách, je to regulérní sport. O tomto zajímavém sportovním odvětví s dlouhou tradicí, ale také o mnohém dalším jsme si popovídali s předsedou TJ Jiskra Jeseník Janem Davidem.
Sáňkování na umělém korytě patří mezi olympijské sporty, přírodní sáňkování je ale trochu jinou disciplínou. Jak byste tento sport popsal našim čtenářům, kteří jej neznají?
Podobnost umělých drah s přírodními je asi jako podobnost silničních motorek s motokrosem. Na našich drahách dosahujeme nižších rychlostí, ale jízda je více dynamická. Jezdec je v kontaktu s tratí nejen na startovacích madlech (tak jako na „umělkách“), ale i před zatáčkou, kdy musí brzdit, a v zatáčce, kdy si pomáhá rukou. Zároveň nemáme klopené zatáčky. Jezdíme prakticky po ploché lesní cestě, široké 3 m, ohraničené dřevěnými mantinely. Takže žádné betonové koryto, jak si stále mnozí myslí.
Historie sáňkování jako spíše společenské zábavy než sportu sahá více než sto let nazpátek. Kdy se začíná psát moderní historie tohoto sportu na Jesenicku?
Základní kámen tohoto sportu položil Horst Urban, který zde byl na vojně, a pan Uličný, který zde připravoval dráhu pro brněnský oddíl v roce 1955. Následně přesvědčili zdejší nadšence, aby v roce 1957 založili oddíl. Stará dráha se později musela přebudovat, protože byla příliš rychlá. Přidalo se více zatáček. Zajímavostí je, že tehdy se klopené zatáčky dělaly z lomených betonových segmentů. Tento tvar však u nás nebyl dostupný, a tak – poprvé na světě – byl použit půlkulatý tvar.
Jak u nás vypadá sáňkování v současnosti?
Současný oddíl saní byl vzkříšen po třiceti letech ničeho v roce 2015 a také v tom hráli roli nadšenci. Obnovili jsme TJ Jiskra Jeseník, vyprosili první saně od ostatních klubů, přeorientovali se z drah umělých na přírodní, zahájili pravidelné tréninky a dneska máme plnou kapacitu členů, která je dána počtem saní. Jezdíme na led do světa a každým rokem pořádáme letní kolečkové závody v Chebzí. Loni jsme zvládli uspořádat i mistrovství republiky s republikovým soustředěním.
Základem každého klubu je jeho mládež, jaká je situace u vás?
Mládeže máme tak akorát, co je v našich silách zvládnout. Určitě bychom zvládli i o deset dětí více, ale už by to začal být logistický problém, pokud by s dětmi nepřišli i rodiče, kteří jsou naší oporou. Spíš bychom potřebovali další nadšence, kteří nám s tím pomůžou – a nemusí to být ani sáňkaři. Největším problémem je, že děti překvapivě rostou (usmívá se). Saně, které jim stačily loni, jsou jim už letos malé, takže pořád kupujeme větší a větší, místo toho, abychom konečně koupili i ty pro pěti až šestileté děti a začali od mala. Jsme spíše komunita než klub orientovaný jen na výkon. Starší pomáhají mladším a dosahujeme maximální připravenosti na led. To je poznat, kdykoliv vyjedeme. Všichni trenéři se diví, jak je možné, že umíme sáňkovat, když nemáme dráhu. Je to tím, že jsme sáňkařská rodina a podporujeme se.
Rýsuje se také do budoucna, že by některý z talentů pokračoval do kategorie dospělých a mohl se stát úspěšným?
Určitě. Konkurence je velká. Světový pohár jezdí obvykle čtyřicítka mužů a dvacítka žen. Věřím, že naši současní junioři za pár let mohou zajíždět časy do první desítky, obzvláště ve dvojkách. Když to zvládnou kluci z Jablonce, kteří nám hodně pomáhají, my to zvládneme taky.
Kde vaši svěřenci trénují?
V létě na kolečkách v Chebzí, v zimě v tělocvičně v Jeseníku a na našem objektu na MUNĚ máme startovací trenažer. Na led si musíme zajet na Slovensko nebo do Alp. Pravidelně máme tréninky ve čtvrtky, ale když je dobré počasí, jezdíme, kdy se dá a kdy atleti můžou. O víkendech a o prázdninách jezdíme na kole nebo si jdeme jen pro zábavu zajezdit na „Křižák“. V létě pořádáme společné soustředění s oddílem judo, který v klubu máme.
Před časem se diskutovalo o možnosti vybudování závodní sáňkařské dráhy přímo v Jeseníku. Jak toto vnímáte vy?
Přímo v Jeseníku je to nemyslitelné. Spousta zájmových skupin znamená spoustu názorů na to, jak by se měl využít Křížový Vrch. Je mi to líto, ale nechci jít hlavou proti zdi. Dráhu si uděláme jinde, kde to nebude problém. Každopádně město Jeseník už nyní má skvělou atrakci v podobě turistické dráhy – bývalé sáňkařské dráhy. Mohlo by se jí více chlubit. Každý si může vzít své saně nebo pekáč a vyšlápnout si nahoru. V hospodě si dát grog a sjet dolů. Každý rok je dráha upravená za tímto účelem, za to patří velký dík panu Planému, který má i pár saní na půjčení pro kolemjdoucí.
V létě pořádáte závody v jízdě na kolečkových saních ve Studeném Zejfu. Jak závody probíhají?
Je to prosté, uzavře se silnice, navozíme balíky slámy, pozveme ostatní kluby a jezdíme. Dráha má přibližně 600 m a děti ji sjíždějí zhruba za padesát vteřin. Je to skvělá akce a žije tím celé Chebzí a Studený Zejf. Spousta lidí se jde podívat už jen proto, že v srpnu slyšeli v rádiu, že se jezdí sáňkařské závody. A „sáňky v létě“ musíte vidět.
Jak váš klub ovlivnila doba covidová?
V letošní sezoně 2021/22 jsme měli mít dva juniorské reprezentanty, jenže… Lockdown znemožňuje i vyjet s dětmi na led do jiné země, takže naposledy jsme byli na ledu v roce 2020! To je smutné, na druhou stranu nejsme jediní a každý, kdo pracuje s mládeží, to musel pocítit. Je to tak, jak to je, a musíme víc makat „na sucho“.
Co byste závěrem vzkázal příznivcům?
Sáňkujte! Přijďte se podívat v létě na závody nebo na trénink na kolečkách. A jestli chcete vědět více, napište nám na FB profilu TJ JISKRA JESENÍK.
Za rozhovor děkuje Jan Mrosek
Další informace o klubu na tj-jiskra-jesenik-oddil-sani.webnode.cz.
