Gymnázium Jeseník po 22 letech opouští jeho ředitel Antonín Javůrek, který odchází do zaslouženého důchodu. Na gymnázium nastoupil v roce 2001 na pozici zástupce ředitele, předtím vedl Školský úřad v Jeseníku a gymnázium ve Vrbně pod Pradědem. O tom a mnohém dalším jsme si povídali v našem rozhovoru.
Jaké byly vaše profesní kroky, než jste nastoupil na gymnázium?
Než jsem přišel do Jeseníku, byl jsem zástupcem ředitele na gymnáziu ve Vrbně pod Pradědem. Po obnovení okresu Jeseník v roce 1996 jsem se stal ředitelem Školského úřadu Jeseník. To byla velmi dobrá zkušenost, rád jsem navštěvoval školy a školská zařízení v okrese. Získal jsem představu o jejich činnostech a snažil se pochopit jejich starosti i radosti. Občas se povedlo i něco důležitého zajistit a školám pomoci. Školský úřad byl tehdy zaměstnavatelem pro většinu základních a mateřských škol, čímž se tedy stal překvapivě největším zaměstnavatelem v okrese Jeseník.
Na gymnáziu jste založil v roce 2004 robotický kroužek a změnil výuku informatiky, patříte tak mezi průkopníky výuky robotiky na středních školách. Jak tento nápad vznikl?
Již v devadesátých letech jsem navštívil firmu LEGO (hlavně část LEGO Education) v dánském Billundu, tam asi vznikly první myšlenky ohledně budoucnosti výuky informatiky v ČR. Velmi mne zaujaly robotické LEGO stavebnice s mikropočítačem, které jsou ideální platformou pro výuku základů programování na nižším gymnáziu. Pro další rozvoj této koncepce bylo důležité také nadšení učitelů informatiky a pochopení ředitele Michala Žitňanského, který hodně pomáhal se zajištěním sponzorských peněz, abychom si potřebné vybavení mohli pořídit. Kroužek robotiky jsme osm roků vedli společně s Magdou Dostálovou. Od roku 2006 jsme se zapojili do celosvětové robotické soutěže FIRST LEGO League.
Robotické týmy Gymnázia Jeseník slavily a stále slaví mnoho úspěchů, díky kterým mají možnost také cestovat do jiných zemí. Vypíchl byste jednu z cest, která se vám vryla do paměti?
Všechny cesty byly zajímavé. Pro mě úplně nezapomenutelná byla cesta za severní polární kruh do norského Bodø v květnu 2007. V Bodø bylo mnoho týmů z celého světa, báječná organizace, ubytování v rybářské chatce u moře, dlouhé cesty krásnou přírodou, polární den. A především nadšení našich žáků, kteří poprvé zažili celosvětovou akci.
Novinkou posledních let je také nový studijní obor se sportovním zaměřením. Proč jste se rozhodli právě pro tento obor?
Vždy jsem považoval za správné podpořit nadšené lidi ve svém okolí i ve městě Jeseník, kde jsou výborné sportovní oddíly. Podpořit jsme chtěli hlavně sporty, které mohou obtížně fungovat ve větších městech. Studijní obor Gymnázium se sportovní přípravou umožňuje aktivním sportovcům skloubit studium a náročné tréninky. Získali jsme tak i komparativní výhodu, kterou nám nemohou přebrat velká gymnázia v centrálních oblastech.
Jako ředitel školy jste razil heslo, že vzdělávat se mají nejen studenti, ale také jejich pedagogové. Které oblasti vidíte jako stěžejní pro rozvoj učitelů?
Každý učitel, který se vzdělává, dá svým žákům i něco navíc nad běžný vzdělávací program, což je velmi často zásadní motivací pro studenty. Ten, kdo více umí, může více rozdávat a být ve svém povolání spokojenější. Jsem přesvědčen, že nadšený učitel se jen těžko obejde bez solidní úrovně angličtiny a obstojné němčiny.
Říká se, že být učitelem není práce, ale poslání. Jak vnímáte léta strávená ve školství?
Učitelství člověka baví, když to baví i žáky. V matematice i informatice se mi nejvíce líbilo sledovat žáky při vymýšlení vlastních postupů; někdy mě příjemně překvapili. Z pohledu ředitele šlo z velkého procenta o hodně úplně zbytečné byrokracie. Na druhé straně práce s nadšenými žáky právě při nadstandardních činnostech byla vždy úžasná. Na to se vzpomíná velmi příjemně.
Mnoho lidí říká během života, že si na některé věci najdou čas, až budou jednou v důchodu. Máte také něco takového, na co se už dlouho těšíte?
Určitě bych chtěl více cestovat a rekreačně sportovat. Samozřejmě to bude možné jen při příznivé zdravotní situaci, ale i tomu se musí napomáhat. Vždy jsem měl touhu podívat se do Peru na kulturu předkolumbovských Inků a na úžasnou přírodu And, lákalo mě také Tahiti a Nový Zéland. To se už asi nepovede. Ale na Island to možná ještě zvládnu. Rád jsem běhal orientační běhy, je to krásný sport, věnovala se mu celá naše rodina. Manželka, syn, dcera i já jsme dnes už ve fázi rekreační formy, hlavními závodníky jsou nyní vnučky a jde jim to docela dobře. Každá jejich medaile samozřejmě dělá radost celé rodině.
Chtěl byste závěrem něco vzkázat svým kolegům, studentům?
Nejdůležitější jsou ve škole pozitivní vztahy mezi učiteli, studenty i ostatními lidmi. Člověk se především musí cítit dobře a být spokojený.
Za rozhovor děkuje Jan Mrosek
