V loňském roce se na Masarykově náměstí poprvé objevil vyřezávaný betlém, konkrétně Svatá rodina – Marie, Josef a malý Ježíšek. Dílo, které potěšilo místní i návštěvníky, letos obohatily ovečky. Autorem betléma je sochař a malíř Zdeněk Macháček ml. (ZM), jenž spolu s manželkou Maci Macháčkovou (MM), fotografkou a organizátorkou, tvoří nedaleko Jeseníku pod značkou „Macháček – sochy." Při rozhovoru s nimi se můžete naladit na vánoční atmosféru. A možná, že vám po přečtení tahle nálada zůstane v srdci po celý rok.
Jak se tvoří betlém pro Jeseník?
ZM: Tvoří se s radostí. Také proto, že nabídka na jeho tvorbu přišla z čista jasna z jiné strany, než jsem čekal. Byl jsem osloven člověkem z mého rodného kraje Vysočina, který začal v Jeseníku působit.
Jak se tedy spolupráce zrodila, kdo vás přesně oslovil?
MM: Betlémů v životní velikosti se v republice tolik nedělá. Náš první vznikal pro Brněnsko, poté se o něm dozvěděli ve Františkových Lázních, nejspíš si našli naše výrobky na internetu, a následně k nám přijel ředitel MKZ Jeseník, Pavel Haluza, který nás požádal, zda bychom do dvou měsíců stihli vytvořit betlém pro Jeseník. Neměli jsme nic, ani dřevo, a do toho jsme dělali ty dva betlémy.
Jesenický začal vznikat v listopadu, což je krátká doba na tři figury. Byl to zázrak, počasí přálo a podařilo se to. Pro Jeseník se pak schválily všechny fáze betléma, což jsme rádi, ke stávající trojici nyní přibyly ovečky a později přibydou pastýř a tři králové, což pěkně zaplní prostranství.
Jak jste se dostali k nápadu vytvořit betlém v životní velikosti, jaká je to pro vás zkušenost?
ZM: Byl to můj dlouhodobější sen. Předtím jsem již tvořil malinkaté betlémky, spíše stylizovanější, a do realističtějších věcí jsem se nikdy moc nepouštěl. A zkušenost je to hodně dobrá, figura od figury se člověk rozvíjí a nyní je to zvláštní pocit. Když tvořím pro jednoho zákazníka, je to jiné, než když dělám pro město. Vím, že tady bude chodit spousta lidí a betlém reprezentuje tento kraj nebo město.
MM: Jsme poctěni, že jsme byli osloveni. Betlém loni vznikal strašně rychle, Jeseničtí pro něj přijeli a druhý den nasněžilo, to už by se k nám ani nedostali, vůbec jsme „to okolo“ nevnímali. Až teď zpětně si uvědomuji – přišli nám úžasné pozitivní ohlasy, neustále nám někdo psal, že betlém viděl, někteří poznali, že je od nás, i když není podepsán.
Ještě nám povězte, z jakého stromu jste postavy tvořil a zda jste do postav ztvárnil někoho konkrétního.
ZM: Volil jsem lípu – na krátkodobé venkovní umístění je nejlepší. Shodou okolností jsme začali spolupracovat s místním správcem silnic, který nás občas upozorní na pokácené lípy s větším průměrem. To je dobré, protože když se dělá klečící postava, musí mít kmen průměr asi 90 cm, stojící figura třeba až 80 cm. Některé lípy pro betlém pocházeli z okolí lázní; některé musely být pokáceny, jiné padly při vichřici.
MM: Vážíme si, když k nám lípu přivezou. Někdy v ní bývá zarostlý křížek, když jsme jednou dělali Krista, našli jsme v ní hřeby, což bylo až mystické. Mám ráda, že stromy svým způsobem zachraňujeme, že nejdou na štěpku, ale v sochách zůstává jejich trvalá hodnota dál.
A ta vizuální část?
ZM: Při tvorbě soch se objevují příběhy, které jsou mezi nebem a zemí. Na jaře, ještě než jsem byl osloven k práci pro Jeseník, jsem tvořil svatou rodinu pro Františkovy Lázně. Tehdy procházel okolo poutník – byl to prostě „Josef“.
Byl to nádeník, živil se příležitostnou prací, za kterou získával suroviny na jídlo. Obcházel celou republiku, u nás (máme malou maringotku a občas ubytováváme) strávil asi tři dny a já jsem ho požádal, zda si ho mohu nafotit a nahrubo vytesat pro sochu. Byl to velmi výjimečný člověk. Dozvěděli jsme se, že bydlí 15 km od Františkových Lázní a tam jezdí každý den do práce.
MM: Když se Betlém začal tvořit, vyšel na svou pouť, a když jsme Betlém do lázní poslali, došel zpět. A přesně vím, podle koho měla být Marie – podle kavárnice ze Žulové. Nyní vznikají králové, pro ně byl problém najít inspiraci. Vše okolo nich jsme studovali, jak se jmenují, co který nese, co předával. Téměř hotový je Kašpar, který nesl kadidlo, a myslím, že je nádherný. Mně připomíná Karla IV., je neuvěřitelně vznešený.
Ztvárnili jste do některého z Betlémů sami sebe?
ZM: Asi ne – záměrně ne. Někdy se v soše bytost promítne, ani se neví jak. Při práci to vede ke ztvárnění výrazu.
Máte ještě nějaký sen, který byste chtěl ztvárnit?
ZM: Mám takový sen a pomalu se k němu přibližuji. Rád bych spolupracoval s architektem, který by navrhoval moderní kostelík nebo menší sakrální stavbu, a vytvořil oltář a další vybavení. Přesně vím v jakém duchu. Již nás dokonce oslovili v Litomyšli, abychom vytvořili něco do soukromé kaple.
Jak jste se k této profesi dostal?
ZM: K této profesi mě přivedl osud. Můj otec byl sochař, narodil jsem se mu, když mu bylo 50 let, to už byl poměrně známý na Brněnsku. Naši se rozvedli, vídal jsem ho méně a chtěl jsem být pořád s ním, ale on byl pořád v práci. Jedinou variantou tak bylo pracovat s ním. Odmalička jsem kolem něj poskakoval, až to vedlo k tomu, že jsem dělal s ním. I když jsem měl spoustu jiných tužeb – lákala mě hudba, tanec a taky malování – dřevo bylo to, co jsem uměl. Prošel jsem tedy různé školy zaměřené na práci se dřevem, a když jsme skočili do života, nebylo jiné cesty než se tím začít živit.
A jak jste se dostali na Jesenicko?
ZM: To je na dlouhé vyprávění. Zhruba od roku 2010 jsme vozili našeho syna, zapáleného přírodovědce, asi tři hodiny do Jeseníku na ornitologický kroužek. Postupně jsme se tady seznámili s místními, jezdili na výlety. Jednou jsme dorazili k Martině do Račího údolí, která nás přijala a pozvala na druhé sochařské symposium. Od té doby se účastníme každý rok. Dělali jsme například kapličku pro Sudety, nebo jsme tvořili do Bílé Vody. Krista na kříži si tam nevzali, nicméně stalo se to, že když jsme po nějaké době odešli z Vysočiny a hledali jsme, kde budeme, objevili jsme osadu Červený Důl. Hned první měsíc nás tady pozvali ke svěcení kříže ke kapličce svatého Rocha – a k našemu překvapení světili právě náš kříž. Ten zážitek byl pro nás silný. Máme tento kraj moc rádi, částečně nám připomíná naši milovanou Vysočinu.
Co byste k Vánocům a do nového roku čtenářům popřáli nebo vzkázali?
MM: Přála bych čtenářům, aby jim vzájemnost a solidarita vydržely po celý rok. Říká se, že mír nastane, když budou Vánoce každý den – dokázat si tu vánoční atmosféru přenést do běžného života, to bych přála všem. Jeseník je úžasný a myslím, že lidé by si měli uvědomit, jaký poklad mají v přírodě. Ochrana přírody by měla být absolutně základní součástí našeho života, a měli bychom zabránit tomu, aby stavby a nesmyslné projekty zničily toto prostředí. To je naše největší devíza. Hodně jsme toho zažili, hodně jsme se stěhovali a putovali, a myslím, že Jeseník je opravdová perla na mapě.
ZM: Když pracuji dohromady půl roku na sochách a jsem pořád s Ježíškem, Josefem, Marií a dalšími, stále více si uvědomuji, že mnoho lidí to má tak, že si představují nějakého Ježíška na obláčku – a kdo ví, jestli vůbec. Je ale důležité si uvědomit, že byl historickou osobností, která ukazuje určitou cestu, abychom nebloudili a nedomáhali se jen světských věcí. Ta cesta není jen něco v prosinci; měla by nás provázet každý den. Každá postava z betléma má svou symboliku: Marie představuje pokoru a obětavost, Josef ochranu a podporu na cestě, a králové moudrost. I to, že se Ježíšek narodil v Betlémě, může naznačovat, že s úklidem to nemusíme přehánět – protože co je důležitější? Mít všechno vysmejčené nebo mít pohodu? V betlému je skrytá obrovská symbolika, a doufáme, že se nám ji podaří předat dál.
Za rozhovor děkuje Markéta Kaniová
