Tomáš Hradil patří mezi známé postavy Jesenicka, participuje na množství aktivit, které rozvíjí náš region. Dnes si představíme jednu z těchto aktivit, a to Velkou pěší pouť za Jesenicko.
Pane Hradile, co vás vedlo k myšlence založit pěší pouť napříč Jesenickem?
Už dlouho se v rámci našeho spolku věnujeme obnově kulturního dědictví Jesenicka, které nás inspiruje. Více než 20 let opravujeme prameny a kapličky, vydáváme knihy o regionu. Všechny naše projekty spojuje snaha navazovat na pozitivní dědictví minulosti a zároveň podporovat spolupráci a i přímo přátelství mezi lidmi. Přirozeně u toho vzniklo dost různých programů a jedním z nich je právě Velká pěší pouť za Jesenicko. Ta konkrétně vznikla tak, že místní historička Michaela Neubauerová kdysi zpracovala historii poutních míst Jesenicka a později o tom s Pavlem Macháčkem napsala a spolu s námi vydala knihu Zmizelé Jesenicko: Poutní místa. To byla prvotní inspirace, a spolu s naší vlastní poutnickou zkušeností tak vznikl inspirativní podklad pro další práci.
Jak probíhá běžný den během poutě?
Vše na pouti je podřízeno dvěma věcem: duchu a cestě – denně se musí ujít pořádná etapa a to limituje jakékoliv jiné aktivity.
Člověk se otevírá duchu pouti, nevěřící se nechávají unášet atmosférou, věřící se snaží prohloubit svůj vztah k Bohu. Vstanete a za chvíli už jdete. Vyráží se podle délky a náročnosti trasy třeba v 7:30. Pak se jde a jde… Zástup poutníků se časem rozptýlí až na několik kilometrů, takže se lehce stane, že člověk kráčí jen ve dvojici, či sám a může vnímat ticho. A třeba taky radost. Anebo si s někým povídat. Nebo si odbočit někam, kam chce. V posledních letech se množí pozvání poutníkům třeba na kafe a buchtu – prostě spontánně, místní lidé, kteří mají k té pouti nějak mentálně blízko, si na poutníky někde „počíhali“ a pořádně je občerstvili. Třeba v lese nad Jeseníkem každoročně vítá poutníky pan Zuco s chlazeným pivem, zmrzlinou, melounem a dobrotami. Strhává to i další pohostinné lidi.
Někdy uprostřed dne bývá zpravidla mše na některém poutním místě. Dle možností se zpěvem doprovázeným kytarou. Možná se někteří pravidelně vracející se poutníci postupně mění v sehranou kapelu, nebo prostě duch té poutě z lidí tu muziku dokáže vytáhnout a inspirovat je k ní.
Večer přijde cíl, ubytování, večeře, ošetřování puchýřů a nezbytná hygiena. V letním vedru je sprcha nutná i pro taková trampská poločuňata, jako jsem já. Přesto existují mnozí poutníci, kteří si poradí po trampsku. Spí venku, myjí se v potoce. Jsou s námi a přitom jdou na vlastní pěst. A to nám vůbec nevadí. Spíše naopak – jsou mnohdy velkou inspirací.
Lidé však mohou jít i zcela neorganizovaně. Vyzvednou si poutnické potvrzení (Kredenciál) a mohou jít po poutních místech sami, jak uznají za vhodné. To pak nemají na trase mše, mají třeba trochu více starostí s ubytováním a podobně, ale zase se otevírají jiné možnosti – třeba řada pohostinných lidí je chce vzít k sobě na oběd či na nocleh. Tato část poutnictví Jesenickem se však ještě vyvíjí.
Pouť prochází 15 poutními místy, proč právě tato místa?
Michaela Neubauerová stanovila 14 jesenických poutních míst podle zastavení klasické Křížové cesty. To znamená, že se Jesenicko dá projít jako jedna velká křížová cesta, což bylo i pro nás jako poutníky inspirací. Patnácté poutní místo je už mimo náš region, byť jen asi o 50 metrů. Na hřebeni končí Slezsko, Vřesová studánka je hned za hřebenem. Ale vody odtud už tečou do řeky Moravy. Vřesová studánka je na pouti současně i nejvýše v horách. Tak na ni vyšel symbol Zmrtvýchvstání, což vlastně do závěru pouti a křížové cesty výborně sedí.
O každé pouti se mluví jako o velkém zážitku pro duši člověka. Jaké zážitky si z poutě odnáší poutníci?
Chodil s námi například mladý inženýr, který prý nikdy nebyl v kostele. Pouť s její duchovní atmosférou se jevila tak silná a zajímavá, že nevynechal pak jedinou mši, které na organizované pouti bývají – ty se zde konají často v přírodě, na zaniklých poutních místech. Zažil jsem také jednu mladou paní, také nevěřící, která na každé mši plakala dojetím. A vůbec, tak polovina poutníků bývá nevěřících.
Mnozí poutníci se naučili společně zpívat, a jak jsou unavení tou cestou a cítí se tam dobře, ten zpěv bývá nádherný, uvolněný, krásně znějící. No a příroda je na Jesenicku opravdu nádherná. K tomu se přidává i síla poutních míst – a to požehnání, ta radost, to vše přijde tak nějak samo.
Samozřejmě, je fajn se té cestě odevzdat a jít ji, tak říkajíc, se srdcem otevřeným. Ale i to přijde samo. Ideální je minimalizovat mobily, pracovní starosti a podobně – ale i to je tak trochu samovolné. Pak potkáváte po kopcích a údolích Jesenicka unavené lidi s batohy, kteří mají puchýře a leccos je bolí. Zároveň jsou ale jaksi krásní, šťastní, plní úsměvů. Po návratu pak poutníci o této Velké pěší pouti hovoří jako o ohromném zážitku, jako o něčem, co je povzneslo a obohatilo jako dlouho nic před tím. A velice často se vrací, každý rok, stále dokola. Máme zde účastníky i z prvního ročníku, co nikdy nevynechali.
Letos proběhne pouť 10. až 18. srpna. Kde se mohou naši čtenáři dozvědět více informací?
Většinu všeho podstatného najdete na internetu pesipoutzajesenicko.cz.
Spolek Brontosaurus Slezsko (dříve Hnutí Brontosaurus Jeseníky) je na Jesenicku známou značkou. Pokud by ale někdo nevěděl, jaké další aktivity vykonáváte?
Snažíme se dosáhnout toho, aby lidé měli motivaci být přátelští, vzájemně se měli rádi a podporovali se. Ta důvěra mezi lidmi nebude zadarmo, ale Jesenicko je k tomu dobře vybavený region. Viděli jsme to třeba za povodní. Dnešní doba sice dobré vztahy mezi lidmi moc nepodporuje, ale je to o to větší příležitost postavit je na něčem konkrétním, reálném. A tak se třeba staráme trochu o drobné památky v krajině a nabízíme lidem, aby se také zapojili. Jde nám o to, aby byly krásné a udržované a bylo vidět, že je lidi mají rádi. S nimi se totiž měníme i my sami.
Vydáváme také knížky o tomto regionu, zejména edici Zmizelé Jesenicko. Cílem je inspirovat se kořeny tohoto regionu. Pomáháme také každý první víkend v měsíci v jednom klášteře. Sázíme (a prodáváme) ovocné stromy. Sem tam pořádáme nějakou akci pro veřejnost. Teď se nově staráme o faru v Travné. Fara v Travné je totiž na trase Velké pěší pouti za Jesenicko a dostali jsme nabídku si ji vzít do péče. Snažíme se tam dělat každý poslední víkend v měsíci dobrovolnické brigády – sázet stromy, čistit, sekat, atd. Tohle je vlastně i pozvánka pro čtenáře, kdyby někdo chtěl.
A taky jsme dost pomáhali a stále ještě trochu pomáháme s koordinací dobrovolnických prací po povodních. Ale já osobně už moc aktivit nestíhám, mám malé děti a chtěl bych se jim věnovat. Ale dělám to tak, že je často beru s sebou.
Chtěl byste závěrem něco vzkázat našim čtenářů?
Moc si vážím každého, kdo pomůže někomu, aby měl větší radost. Jsem vděčný za každého, kdo vede dětský kroužek, za dítě, které slušně pozdraví, za toho, kdo se zastane někoho, komu ubližují. Doba je jakoby stále trochu temnější, ale spousta lidí se snaží být dobými. Jsem z těch statečných lidí nadšen a tak chci tímto poděkovat. Za každou drobnost. Není to automatické, naopak.
A taky chci říci, že vás zvu na Velkou pěší pouť za Jesenicko. Je to fantastický zážitek, téměř po všech stránkách a každý by si to měl zkusit. Podívejte se na web pesipoutzajesenicko.cz.
Za rozhovor děkuje Jan Mrosek
