SPORT: Cítím závazek bojovat za tým, říká Lucie Plháková

Nejlepším sportovcem okresu Jeseník za rok 2022 se stala kapitánka AC Gamaspol Jeseník a reprezentantka České republiky, futsalistka Lucie Plháková. O tomto úspěchu, ale také mnohém dalším z futsalového světa jsme se bavili v našem rozhovoru.

V březnu jste byla vyhlášena nejúspěšnější sportovkyní okresu za loňský rok a zároveň jste obsadila čtvrtou příčku v celorepublikové anketě Futsalistka roku 2022. Co pro vás tato ocenění znamenají?

Nečekala jsem, že bych sportovce okresu mohla vyhrát. Je to pro mě velký závazek, abych se dál snažila s týmem, vedla ho. Přemýšlela jsem, že bych pomalu chtěla jako hráčka končit, ale tohle mě znovu nakoplo a jak říkám, cítím závazek bojovat za tým a pracovat s ním. Celorepublikové ocenění mě také potěšilo, ale nevnímám to jako svůj úspěch, je to i zásluhou holek v týmu. Nebýt jich, žádné ocenění nezískám.

Na sportovci okresu se stal trenérem roku váš manžel Patrik Plhák a váš ženský kolektiv týmem roku.  Jak jste tohle jako tým vnímali?

Holky byly šťastné, zvlášť když jsme věděli, že našimi soupeři byli hlavně chlapi. Zejména pak z toho, že jsme porazili jesenické fotbalisty (směje se). Holky mají chuť zlepšovat se, jsou motivované dosáhnout podobného výsledku. Nebo i lepšího, protože druhá polovina letošní sezony nám nevyšla dle představ. Chtěli bychom tedy navázat na to, čeho jsme dosáhli vloni.

V loňském roce jste se staly vicemistryněmi republiky, přitom do první futsalové ligy jste vpluli teprve v roce 2019. Co říkáte na to, že se vám takového úspěchu podařilo dosáhnout za tak krátkou dobu?

Byla to teprve naše druhá plnohodnotná sezona, za covidu jsme se totiž zúčastnili pouze turnaje v Ostravě. Když vezmu v potaz ostatní týmy a jejich hráčky, které mají dost zkušeností jak s velkým fotbalem, tak futsalem, ukazuje se, že máme potenciál. U nás jsou holky, které jsou jednak strašně mladé, většinou by hrály ještě v juniorské kategorii, jednak hrály fotbal maximálně za žáčky a více zkušeností jim chybí. Nicméně opravdu na sobě makají a my tak uvidíme, jak to bude pokračovat dál.

Současný tým je druhou generací ženského futsalu v Jeseníku. Jak byste ho srovnala s tou první, která začala v Jeseníku hrát zhruba před patnácti lety a rozpadla se v roce 2015?

Zrovna nedávno jsme na Youtube narazili na video z domácího turnaje z té doby a zkoušeli jsme to porovnávat, ale popravdě nevím. Úroveň týmu šla výkonnostně nahoru, ale to se týká i soupeřek – někdy proti nám stojí hráčky 1. fotbalové ligy. Nicméně nedokážu odhadnout, jak by to vypadalo, kdybychom se proti nim postavili se starým týmem. Já už si ho pamatuji, až když se hrála několikátá sezona a ten tým nebyl špatný. 

Původní tým se rozpadl z několika důvodů. Například zde chvíli chybělo sportoviště, hráčky se odstěhovaly mimo region a nastaly také mateřské povinnosti. Když jste se proto v roce 2019 vraceli na scénu, vydal AC Gamaspol Jeseník prohlášení, že si nově budovaný tým neklade žádné cíle a primárně jde o zábavu. Pracujete nyní po vašich úspěších nějak s tím, že mladé hráčky budou zase odcházet?

Bohužel se jakémusi „vymírání“ týmu zase nevyhneme, jelikož tady nemáme pevnou základnu hráček. Pár se jich tady najde, ale zatím jsou třeba na druhém stupni základních škol a u nich ještě chvíli potrvá, než do futsalu dorostou.  Budeme se ale snažit tým doplňovat. Už nyní třeba lákáme kamarádky z reprezentace, v jejichž týmech to moc nefunguje nebo se netrénuje. Jedna z Brna už s námi hraje a jiné o tom přemýšlí. Tím, jak jsme v Jeseníku odříznutí horami, je to ale těžké.

Zmínila jste futsalovou reprezentaci. Vy jste v ní hrála v letech 2013–2015 a nyní od roku 2020, a to dokonce jako kapitánka. Jaká je tohle zkušenost?

Pokud bych to měla porovnat s prvním působením v reprezentaci, tedy dobou než jsem si v přátelském utkání proti Slovenkám urvala křižák, liší se to zodpovědností. Předtím jsem se rozkoukávala, hledala jsem si svůj post, své místo. Nyní se cítím mnohem víc zodpovědná, bylo na mě dáno, abych táhla tým dopředu a snažila se nás vést za úspěchem.

Takřka celá vaše rodina je s futsalem propojena, jak ale tento sport vypouštíte?  

Futsal nás provází hodně, ale aktuálně máme pauzu, a dokonce si na něj ani nevzpomeneme. Je to super pocit věnovat se něčemu jinému. Se synem Robinem si zajedeme na kole, chodíme plavat, věnujeme se psovi, jdeme na výlety. Snažíme se to kompenzovat a daří se nám to. V sezoně je to opravdu totiž každý den, co futsal řešíme. S Patrikem se snažíme fungovat spolu, ale rodina jde často stranou. Malého hlídají babička s dědou a my jezdíme po turnajích. Do toho Patrik má na starosti i chlapy. Takže řešíme týmy, ale i pozvánky, natáčíme videa, vymýšlíme merch. Každopádně kdyby nás to nebavilo, neděláme to.

Původně jste začínala s basketem. Napadlo by vás tehdy, že to dotáhnete tak daleko v jiném sportu?

Nenapadlo, fotbal mám ale v krvi od malička. Taťka trénoval jesenické žáky a brácha stále hraje. Chodila jsem do fotbalové třídy, ale jako holky jsme v ní hrály basket. Ten mi chybí, občas vidím, že se chodívá hrát ve čtvrtky na gympl, ale už na něj vážně nemám čas a to koleno bolí. A futsal byl jasná volba, když jsem se po vysoké vracela do Jeseníku. Tehdy tady moc jiných sportů, které bych mohla dělat, nebylo.

Učíte s bratrem na základní škole v Mikulovicích. Přitáhli jste místní žáky k trénování?

I k futsalu se snažíme s bráchou děti ve škole vést. Oni ale mají zájem sami. Deváťáci, loňští i ti letošní, které má brácha jako třídní, nebo i moji osmáci se chodí dívat na chlapy. A když vidí, že jsme úspěšní, že jejich učitel hraje, chtějí to také zkusit. Ve středu máme kroužek, v němž máme přes dvacet dětí, a také pár holek tam chodí.

Jak byste přilákala nové hráče a hráčky?

Člověk musí mít aspoň trochu vztah ke sportu a nesmí se bát bolesti. Pokud ale chce něco zažít, někam se podívat – hlavně po republice, ale někteří byli i po Evropě – má příležitost.

Jaké jsou vaše futsalové i nefutsalové plány do budoucna?

Prý ještě musím hráčsky vydržet – Patrik říká, že do doby, než vyhrajeme ligu. Tak uvidíme. Určitě bych se chtěla dál věnovat alespoň trénování holek a snažit se, aby v Jeseníku futsal vydržel. Přemýšlíme o založení kategorie žáčků, abychom si vybudovali další generaci. Ale je to těžké, kryje se to s fotbalem a ne vždy jsou s námi kluby svolné spolupracovat. Proto zkusíme zapracovat i na vztazích mezi fotbalem a futsalem, aby si kluby nemyslely, že jsme konkurencí, ale že jim chceme pomoci třeba v době zimních měsíců, kdy mají pauzu. Taky uvidíme, co Robin. I když má babičky a dědečky, chci se mu věnovat a maximálně ho podporovat v tom, co bude chtít dělat on.  

Za rozhovor děkuje Markéta Kaniová