Zápas s míčem se pokusil vytvořit tak, aby se hodil k tehdejší městské sportovní hale. Během restaurovaní sochu neměnil, pouze vyspravil. A jak prozrazuje v rozhovoru, ve svém věku je Zbyněk Runczik rád, že ji stihl ještě osadit dle obrazu svého.
Co je myšleno tím, že Vám jako autorovi šlo o geometrické zestručnění díla?
Chcete tedy něco vědět o tvarosloví. To je záležitost názoru výtvarníka, který by měl vědět, co má udělat a co chce dělat. Každý výtvarník prochází vývojem a má své vzory, zkušenosti ze „študií“ nebo s někým spolupracoval, což se na jeho tvorbě odráží. Když přišlo na to postavit sochu před sportovní halu, uznal jsem, že k těm kubickým tvarům a k tehdejší současnosti se takové zpracování bude asi hodit. A pokusil jsem se o to.
Z jakého materiálu socha je?
To je záležitost jednoduchá. Na bronzovou sochu před sportovní halu v Jeseníku nebylo a nebylo to ani žádoucí, protože tak významná záležitost to nebyla. Proto jsem zvolil technologii svařovaného plechu, tzv. tombakového plechu, technicky Ms80, kdy těch osmdesát je procentuální obsah mědi. Je to bižuterní kov, ze kterého se dělá v Jablonci bižu. Dokonce jsem tam ten materiál i kupoval, to byly tabule 60x2 metry.
Jak jste postupoval při tvorbě Zápasu s míčem?
Zvětšoval jsem svůj model, který byl ze sádry a s vnitřní kovovou konstrukcí svařenou z rádlovacího drátu, potažené to bylo králičím pletivem. Na to přišla sádra v gáze nebo jutě namočená. Pak jsem s tím pracoval, až jsem získal finální tvar. Z něho jsem sejmul papírové střihy a ty přenesl na plech z Jablonce. Tombak jsem vystřihal, zapiloval tak, aby vše sedlo, a svařoval dohromady. De facto jsem to heftoval, to je technickým názvoslovím. Já jsem původně vyučený nástrojář, svařovat jsem trochu uměl, ale to je vždycky práce pro dva. Jeden to musí hlídat, dirigovat, vlastně pomáhat tomu svářeči, který se stará jen o to, aby svár dopadl tak, jak má dopadnout.
Takhle jsme to tedy s mým pomocníkem dali dohromady, pak se to celé převařilo hranovým svárem, zase tím tombakovým drátem 2,5 milimetru tlustým, a autogenem se to převařilo. Pak se musely vybrousit hrany, aby tvary zůstaly čisté. Dělá se to postupně, při skládání se musí hlídat úhly. Výsledek musí opravdu odpovídat, aby se vešel na sokl.
Ta plastika je po vybroušení sjednocená, aby na tom nebyli tolik ti kocouři od strojů, brusek a smirkových papírů. V té době to bylo dramatické, protože tady nic nebylo. V 1975 mi na to brácha vozil ze světa papíry a brusku, které se tady nedaly koupit. To nebylo vůbec jednoduché, ale práci jsem se snažil odvést nějak solidně.
Podařilo se to. Ode mě z ateliéru z Prahy to někdo přivezl na náklaďáku, nic se nepokazilo. A pak jsme to tady před Vánocemi v tom roce 1975 osadili.
Jaké bylo letošní osazování na sokl?
Problematické, protože ten původní sokl už nebyl, nebylo z čeho to sejmout. Ze sochy jsem si ale dokázal opsat podrobnosti, které jsem dal i s plánkem k dispozici kameníkům. Nakonec to sedlo s malým rozdílem, ale kameník ho tady dokázal dobře vybrousit a podařilo se nám to nasadit.
Liší se něčím restaurovaná socha od původní?
Ne, to je svařenec, na kterém se nedalo nic měnit. Musel jsem sochu zbavit původní patiny a vyspravit ji. Při jejím odstraňování před výstavbou nové haly totiž došlo k několika zásadním poraněním. Na soše jsou tak nyní místa, která jsou jakoby záplatována. Také má nový balon, který byl utržený.
Jaký význam pro vás má, že jste sochu restauroval a že byla navrácena na původní místo, ovšem před novou sportovní halu?
Jsem spokojený s umístěním, vybral jsem ho při tom vlastním restaurování, připadalo mi nejvhodnější. Nechtěl jsem příliš zasahovat do terénu, takže je na místě, které nebude vadit při údržbě zeleně a přitom je před hlavním nástupem, myslím vzhledem k pojednání sousedící stěny. Myslím, že se to tvarosloví nadčasově hodilo, že jsem ho zvolil takto. I v té fasádě vaší nové sportovní haly se ty křivky dají trošku cítit. A ta socha teď možná souvisí víc s novou sportovní halou než s tou původní, což je docela fajn a jsem z toho potěšený.
Mně už je 82 let pryč a jsem hrozně rád, že jsem to dokázal ještě včas osadit ke svému obrazu a přeju vám, aby vám to tady sloužilo ještě mnohá léta. Abyste vyprovázeli svoje děti tady do té haly tak, jako vaši rodiče vyprovázeli vás.
Za rozhovor děkují Markéta Kaniová a David Svoboda
