Ne každý ví, že v Jeseníku dlouhodobě fungují takzvané kluby seniorů – skupiny aktivních lidí, kteří se pravidelně scházejí, pořádají výlety, tvoří, tančí, zpívají anebo jinak společně tráví čas. Za jejich činností nestojí pouze „instituce“, ale hlavně sami senioři, kteří mají chuť něco dělat pro sebe i pro ostatní. V rámci prvního pololetí vám chceme vedoucí těchto klubů představit blíže.
První z nich je Jana Šimková, vedoucí Klubu turistů seniorů. Ani zdravotní komplikace ji nezastavily, aby svůj volný čas věnovala aktivní turistice. Energická milovnice horských hřebenů, která se svými kamarádkami v roce 2025 zdolala i téměř 220 kilometrů dlouhý přechod ostrova Korfu, je jednou z duší klubových výletů. Přestože miluje přírodu, nedá dopustit na moderní technologie. Například mapy.cz, díky nimž nebloudí ani v zahraničí, a také na online nákup jízdenek, který jí cestování výrazně usnadňuje. A když zrovna nechodí po horách, s radostí usedá například k šicímu stroji.
Začněme u vás. Jaká byla vaše cesta k turistice a co vás přivedlo až k vedení Klubu seniorů turistů?
Moje cesta začala v roce 1996. Zemřel mi manžel, děti vylétly z hnízda a já jsem zůstala v Jeseníku sama. Do té doby jsem se turistice až tak nevěnovala. Měla jsem zaměstnání, rodinu, velký dům. A pak jsem se rozhodovala, zda z Jesenicka odejít, nebo „začít žít“. Našla jsem si kamarádku, která byla u turistů, a ta mě k tomu přivedla. Začala jsem objevovat první krásy vzdálenějšího Jesenicka a pak už to pokračovalo dál. Vedoucí jsem od roku 2015, tehdy ještě v rámci Klubu českých turistů. V roce 2017 jsme se rozhodli vytvořit samostatný Klub turistů seniorů Jeseník a současně jsme se začlenili pod Centrum sociálních služeb Jeseník.
Jak byste charakterizovala klub? Co je tím „pojivem“, které drží členy pohromadě?
Jednoznačně nás spojuje láska k našemu krásnému kraji a k pohybu. Vždy říkám, že Jeseníky jsou nejkrásnější hory v České republice. A když jsou lidé na jedné vlně, mají k sobě přirozeně blíž. Rádi se potkáváme v přírodě, objevujeme nové trasy i nové krásy.
Jaké trasy máte nejraději a jak plánujete program s ohledem na složení skupiny?
Náš průměrný věk je dnes kolem 74 let. Máme také osm členů nad osmdesát, a dokonce 86letého turistu. Proto se naše trasy již zkracují, děláme je především tady v okolí, klasikou je například Rejvíz nebo Ramzová, a nebývají tak náročné na převýšení. Ale to neznamená, že si netroufneme na náročnější terén v blízkém i vzdálenějším okolí. Před covidem jsme běžně chodili 15 až 20 kilometrů, nyní je to zhruba 10 až 15. Covid také mnoho lidí zastavil, zvykli si být doma.
Scházíme se každý týden, nejčastěji v sobotu, v létě dvakrát týdně. Program připravujeme ve čtyřech lidech. Vedoucí si trasu předem nastuduje. Já si ji třeba dopředu s někým projdu, zjistím různé záludnosti, které by nás mohly potkat. Trasy vybíráme a uzpůsobujeme podle složení účastníků i podle počasí. Někdo se stará o delší trasy, někdo o kratší výlety se zážitkem – šli jsme třeba na rybárnu nebo do muzea. Samozřejmě že ne každého výletu se účastní každý, většinou na kratší výlety chodí více lidí.
Jaké výzvy řešíte při organizaci výletů?
Máme mezi sebou dohodnutá taková pravidla, a když někdo není vhodně obutý, oblečený nebo zdravotně způsobilý, taktně se mu to řekne. Stalo se to asi jen dvakrát, když jsme šli na hřeben. Věděli jsme, že by to pro daného člena nebyl zážitek, tak jsme ho navedli, kudy se vrátit. Jinak je na výletě vždy pomyslný vedoucí. Každý jde sám za sebe, ale vedoucí skupinu hlídá. Když je tam rozcestí, čeká se na každého, nikoho nenecháme zabloudit. Když někdo řekne, že mu není dobře, počká se. Já třeba stále počítám lidi, oči mi hledí dopředu i dozadu. A když jde větší skupina, ten vpředu má i někoho, kdo skupinu uzavírá.
Říká se, že seniorství je ideální čas začít dělat věci pro sebe. Pomáhá podle vás turistika stárnout aktivněji a zdravěji?
Určitě. Chůze je nejzdravější pohyb. Pro mne jsou to endorfiny — jste na čerstvém vzduchu, mezi lidmi, nezůstáváte doma izolovaní sami se sebou. Aktivní stáří udržuje tělo i mysl. Člověk není tak nemocný nebo stále nepřemýšlí o nemoci.
Jak se může do klubu připojit nový člen?
Většinou je to tak, že se s někým známe a potkáváme ho, oslovíme ho, jestli s námi nechce jít, nebo vyprávíme o túře a ten člověk se pak chytí. Nyní se už připojuje i více lidí z okolí, třeba z Domašova.
Takže pokud si někdo přečte tento rozhovor, je to pro něj pozvánka?
Ano, tento rozhovor je klidně pro každého malou pozvánkou.
Máte nějaký zážitek, který vám zůstal v paměti?
Těch zážitků je spousta. Teď mě napadá, že jsme jednou šli Suchou Belou, což je roklina na Slovensku, a ona byla mokrá. Takže jak se říká: „Suchou Belou, mokrou nohou.“ Bylo to dost náročné. A když jsme vylezli nahoru do cíle, stáli tam dva mladíci a jeden říká tomu druhému: „Podívej, i ty babičky z Moravy to daly.“ Tak to bylo takové ocenění. Většinou je ale komunikace s lidmi na trase vstřícná. Na horách prostě nevidíte naštvaného člověka.
Co dalšího podnikáte a jaké máte plány v novém roce?
Kromě klubové turistiky mám i tu vlastní. Jsme nyní skupina asi osmi lidí a koncem srpna se chystáme do Pobaltí. Jinak neděláme jen turistiku, ale s Kamilem Zajíčkem například už několik let upravujeme Přední vršek. Myslím, že je tam vidět, že jsme udělali kus práce. Občas je mi líto, že jsem nezačala chodit dříve. Energie bych měla hodně, ale už musím poslouchat i své tělo. A jinak s klubem chystáme tradiční jarní výlet, nebo každoroční májový výstup, kde se lidé scházejí ani ne tak kvůli výkonu, ale aby se sešli, opekli si buřty, poslechli hudbu. My si rádi děláme i to posezení s opékáním. A odměna pro turistu? Na konci túry si musíte najít hospůdku a dát si pivo.
Za rozhovor děkuje Markéta Kaniová
Chcete se připojit na výlet s Klubem turistů seniorů Jeseníku? Aktuální rozpis najdete na webu Centra sociálních služeb.
