Člověk by se měl radovat ze života, říká český sochař Kurt Gebauer, který v Katovně připravuje svou výstavu

Galerie současného umění Jeseník hostí od 17. července až do půlky září výstavu jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů – pedagoga a profesora Kurta Gebauera. Vznikla ve spolupráci s iniciátorkou galerie Lucií Vobořilovou, která je zároveň kurátorkou této výstavy.

Výstava s názvem Živočich člověk bude tematicky soustředěná na Gebauerův celoživotní zájem o zachycení člověka v momentě uvolněného, spontánního pohybu (plavání, děti v běhu a při hrách, atd.). Představí ale také některé společensky kritické práce z období 70. a 80. let minulého století. Budou vystaveny fotografie, objekty a sochařská díla i kresby a obrazy od 60. let do současnosti. Výstava bude také doplněna instalací ve veřejném prostoru. Cílem je představit Gebauerovu výjimečnou a současně těžko zařaditelnou figurativní práci. Doprovodný program navíc poodhalí sochařovo přemýšlení o roli umění a kultury obecně i jeho vstup do veřejného prostoru. Přinášíme krátký rozhovor, který s umělcem vedla kurátorka výstavy, a zveme na vernisáž ve středu 17. července v 17:30 za účasti autora. Rodiny s dětmi se pak mohou těšit 9. srpna v 17:00 na Výtvarnou dílnu.

Pane Gebauere, tento rozhovor vzniká při příležitosti vaší výstavy v Jeseníku. Co to pro vás znamená vystavovat v malých městech, obcích?
Radost z toho, že lidé uvidí asi to, co by jinak nepotkali.

Výstava, kterou jsme spolu připravili, se z velké části soustředí na vaše práce inspirované volným, svobodným, radostným pohybem, takovým, jakému se oddává dítě při hře, skotačení nebo děti a dospělí při plavání. Kdy a kde se tohle téma ve vaší tvorbě vzalo? Co vás u něj drží neuvěřitelných 60 let?
Víme, kam se zvrhla hesla „Arbeit macht frei“ a poté „Práce šlechtí člověka“. I šílenství kolem peněz, produktivity, administrativy našeho postkomunistického raného kapitalismu mělo své tragické předchůdce v historii. Člověk je živočich, měl by se radovat ze života, živočišná radost je základ rozumné existence i při tom, co dělá. Lidi u vody nebo ve vodě vypadají většinou přirozeně jako normální živočichové. Ve vodě, pokud nejde o závodění nebo trénink, se člověk vznáší jako pták, aniž potřebuje peří nebo drahý stroj.

Pracujete s mnoha médii, užíváte kresbu, malbu, instalace, klasickou sochu nebo fotografii. Jak se váš vztah k těmto možnostem uměleckého vyjádření vyvíjí a čím je dané, po čem sáhnete?
Obecně se dá říct, že užívám to, co je po ruce a co je možné. A když jde o práci někam do konkrétního prostoru, pak volím techniku podle místa, velikosti, materiálu. Co vydrží a hodí se tam a sedí k tomu, o co jde. Často volím také materiál, který se nalézá blízko daného místa. Jako v případě Bojiště v pražském Dalejském údolí, kde je osm všelijak povalených figur válečníků, které jsou poskládané z mramoru nedalekého lomu, kde se drtil štěrk.

Říkáte si někdy „obecní sochař“ – co tím chcete přesně vyjádřit?
Obcí se myslí konkrétní místo s tamními lidmi a mě baví jim trochu pomoci vylepšit to tam, kde lidé bydlí a žijí. A rád dělám věci pro širší obec než jen pro úzkou skupinu znalců a přátel.

Sám jste pedagogem. Řadu let jste spojil s pražskou Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, dnes vyučujete v Plzni. Co vás vede k tomu, věnovat část svého cenného času výuce umění?
Baví mě dialog s dalšími lidmi, kteří mají chuť dělat něco pěkného pro svět.

Máte nějaké pedagogické zásady, kterými se řídíte, jak pomoci mladému člověku stát se umělcem?
Slovo umělec nepoužívám, neb v češtině je příliš hodnotící. Svádí nás k tomu, určovat to, co umění je, a co není. Těm, kdo mají chuť něco pro ně důležitého dělat, se snažím pomoci dostat z hlavy do viditelné podoby to, co je tam pěkného tlačí, a to je dost náročné řemeslo. Snažím se je udržet u podstaty věci, aby to nekazili dalšími blbými nápady. To je dost často národní zvyk i mimo školu.

Určitě občas bilancujete svůj život, nebo se naopak díváte do budoucna. O čem ve vztahu k budoucnosti obecně i v oblasti umění přemýšlíte?
Budoucno? Čert ví. Dneska se dá něco udělat, zítra možná také…

Jeseník je součástí Olomouckého kraje, ale do Moravskoslezského, odkud sám pocházíte, to není daleko. Kam byste pozval jesenické zájemce, pokud by chtěli navštívit místa ve veřejném prostoru, na jejichž podobě jste se podílel? Kam vyrazit z Jeseníku za vašimi pracemi?
Těch míst je více. V Rýmařově je u muzea Trubkoun, v Hradci nad Moravicí v zámeckém parku v korunách stromů Sen o létání a soubor kresbomaleb v Havlově domě. Dvě plastiky v muzeu v Kunčicích pod Ondřejníkem. V Opavě je moje stálá expozice v bývalé vodárenské věži na nádraží Opava-východ, kde dnes funguje kulturní univerzální prostor KUPE, a Ptáci na Ptačím vrchu, před Domem umění pak Utíkající dívka, v obchodním domě Breda Nova tři Hlavy nad schodišti. V Ostravě je to Minikrajina na sídlišti Fifejdy II, Děvče na židli v Ostravě-Hrabůvce a v Třinci Bohyně hor, Beskyda v Rožnově pod Radhoštěm.

Za rozhovor děkuje Lucie Štůlová Vobořilová

Kurt Gebauer se narodil 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Vystudoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší a poté Akademii výtvarného umění v Praze, na stáži byl ve Stuttgartu či Paříži. Od roku 1990 působí jako vedoucí pedagog ateliéru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ve své tvorbě se zabývá především zachycením člověka v momentě uvolněného, spontánního pohybu, k čemuž využívá především kresby, malby, klasických soch či fotografií.