Dominik Petr, čtrnáctiletý student jesenického gymnázia, má nesmělý plán – chce projet sám celou Evropu jako nejmladší člověk v historii, a zapsat se tak do Guinessovy knihy rekordů. Co vše to obnáší? Jaké ho čekají překážky? To a mnohé další se dozvíte v našem rozhovoru.
Dominiku, většina vašich vrstevníků tráví prázdniny u počítače nebo na koupališti, vy jste se rozhodl sám projet Evropu. Kde se ve vás vzala touha po takovém dobrodružství?
Moje vášeň pro koleje sahá hluboko do dětství. Už v osmi letech jsem začal podnikat první kratší cesty vlakem a ten pocit svobody, kdy člověk sleduje ubíhající krajinu z okna vagonu, mě naprosto pohltil. Postupně se trasy prodlužovaly a s nimi rostla i moje fascinace logistikou a fungováním dopravy. Cestování pro mě není jen o přesunu z bodu A do bodu B, je to o překonávání bariér a dokazování, že i čtrnáctiletý kluk z Jeseníku se může postavit na vlastní nohy ve světovém měřítku. Chci inspirovat ostatní mladé lidi, aby se nebáli vyjít ze své komfortní zóny. Moje cesty můžete sledovat na Instagramu a TikToku pod profilem @dominikpetrcz, kde se snažím tuhle vášeň sdílet s ostatními.
Chcete se zapsat do Guinnessovy knihy rekordů jako nejmladší člověk, který navštíví bez doprovodu všech 50 zemí Evropy. Co všechno musíte během cesty splnit a dokumentovat, aby vám rekord uznali?
Pravidla Guinnessovy knihy rekordů jsou neuvěřitelně striktní a administrativa je často náročnější než cesta samotná. V každé zemi musím získat čtyři tzv. „witness statements“ – tedy písemná potvrzení od svědků, že jsem tam skutečně byl sám. Často to bývá recepce v hotelu, personál v restauraci nebo prostě lidé, které náhodně potkám na ulici. K tomu musím z každého státu doložit dvě fotografie. Spolupracuji také s partnery, jako je Nadace České spořitelny, pro které natáčím materiály zaměřené na finanční gramotnost – sleduji například to, co mě v daném státě z finančního hlediska zaujalo. Je to v podstatě práce na plný úvazek už během cesty.
Do které země bude nejsložitější se dostat a proč?
Aktuálně je to určitě Rusko a Ukrajina kvůli probíhajícímu válečnému konfliktu. Bezpečnost je na prvním místě a moji rodiče by mě tam teď samotného logicky nepustili, takže tyto země si pravděpodobně nechám až na příští rok, kdy je snad navštívíme společně. Paradoxně mikrostáty jsou v pohodě, protože často ani nemají klasické hraniční kontroly. Specifický je Island, kam se chystám letos v srpnu s CK Experitour, protože tam železnice neexistuje, takže zvolíme jiný způsob dopravy. S nimi se letos podívám i do Černé Hory, kam se už moc těším i na tamní železniční tratě.
Cestujete úplně sám, což vyžaduje velkou porci odvahy a samostatnosti. Co je pro vás zatím největší výzva?
Největší výzvou není ani tak navigace, jako spíš nepředvídatelné situace a byrokracie. Nikdy nezapomenu na srpen 2025, kdy jsem v Madridu na nádraží Chamartín zjistil, že můj spoj do Santiaga de Compostela byl zrušen kvůli požáru na trati. Šest hodin jsem čekal v nejistotě a pak musel řešit problém s dopravcem Renfe, který u svých spojů vyžaduje pro sólo cestování věk minimálně 14 let (bylo mi v té době 13). Hodinu mě tam drželi, obvolávali rodiče a ověřovali vše možné, než mi udělili výjimku. Ten den gradoval, když mě v dalším vlaku nahlásila cestující, protože jí přišlo podezřelé, že sháním podpisy svědků. V cíli na mě čekala policie a další hodinu jsme řešili, kam jedu a kde mám rodiče. Byl to nejdéle trvající den mého života, ale právě takové momenty mě učí nejvíc.
Během cest si musíte vystačit jen s tím, co unesete. Bez čeho se na své cestě neobejdete a co je naopak úplně zbytečné s sebou brát?
Absolutně klíčový je pro mě výkonný notebook, na kterém můžu pracovat a stříhat videa přímo v terénu. Nepostradatelná je také kvalitní lékárnička, kterou mám vždy při ruce. Naopak úplně zbytečné je brát si moc oblečení nebo těžké věci. Naučil jsem se balit efektivně do jednoho batohu. Co se týče přesunů, preferuji noční vlaky kde se dá i vyspat. U autobusů, které jinak na denní linky po Evropě využívám, jsou pro můj věk u nočních spojů omezení, takže logistika musí být vždy promyšlená.
Projel jste už kus kontinentu. Jsou vlaky v zahraničí v něčem lepší než ty naše, nebo máme v Česku vlastně docela štěstí na to, jak to u nás funguje?
V Německu nebo Francii je sice úžasné jet rychlostí 300 km/h, ale realita je často taková, že tyto spoje mívají obrovská zpoždění a cena jízdenky může být i desetinásobná oproti našim standardům. Česko má jednu z nejlepších a nejhustších železničních sítí na světě. Moje zkušenosti z cest přenáším i do svého projektu NEXIS Rail (nexisrail.cz), kde se věnuji vizím pro budoucnost dopravy. Chci, aby cestování vlakem bylo vnímáno jako moderní a efektivní způsob dopravy.
Co děláte v zemích, které navštívíte? Zajímáte se o památky, baví vás ochutnávat místní kuchyni nebo objevovat nová místa?
Mám za sebou už 26 zemí a můj přístup je „cesta je cíl“. Spíše než památky mě zajímá, jak daná země funguje a jaká je tam atmosféra. Své zkušenosti také sdílím v rámci projektu Next-Stop Academy. Je to šance pro teenagery vyrazit do světa bez rodičů a vyzkoušet si samostatnost v praxi. Účastníci si všechno – od nestihnutého spoje až po ubytování – řeší sami. Mají sice k dispozici dospělý doprovod pro případ nouze, ale smyslem je, aby si poradili s běžnými cestovatelskými výzvami vlastními silami. Je to o budování sebevědomí, které vám žádná učebnice nedá.
Spousta kluků a holek z Jeseníku možná o něčem podobném sní, ale bojí se. Co byste jim vzkázal? Je těžší ten nápad vymyslet, nebo se pak skutečně postavit na nástupiště a vyjet?
Není to vůbec složité, lidi mají předsudky, jak je venkovní svět nebezpečný. Také jsem se bál, avšak to nejhorší, co mě zatím na cestách postihlo, byli lidé, co se báli, že narazím na nebezpečí, ne skutečné nebezpečí. Členské státy EU jsou extrémně bezpečné, například Česká republika je jedna z nejbezpečnějších zemí světa. Po cestě jsem potkal hodně lidí a zatím všichni byli v klidu. Pokud chcete někam vyjet, najděte si spoje, případně se můžete, jak to spousta lidí dnes už dělá se vším, poradit s AI, ta vám může pomoct i s nápadem a čímkoliv jiným.
Za rozhovor děkuje Jan Mrosek
